Jedno léto se na zahradě zastavil můj švagr a povídá: „Hele Luboši, která je tady tvoje top kytka?“ Trochu mě tato otázka zaskočila. Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem mu jednu „vzácnost“ ukázal a vyprávěl mu její příběh. Myslím, že každý z kaktusářů má nějakou květinu s příběhem (zajímavou minulostí). Určitě my starší (vlastně mladí, protože čas strávený u kaktusů se do života nepočítá). Toto byl malý úvod k tomu, abychom se podělili o životní příběhy našich top kytek.

Vzácný pan kaktusář Karel Mařík si již v roce 1972 objednal rostlinu, od tehdy západoněmecké firmy Uhlig (tehdy za mnoho peněz). Kaktusy byly kopány přímo na nalezišti v Chile. V této době, nefungovaly žádné zákony na ochranu rostlin. Nebyl tedy žádný problém dopravit je do Evropy. Překážkou byla „Železná opona“. Asi trochu toho úřadování bylo, ale stálo to za to.

Dlouhá léta Copka žila spokojeně ve skleníku pana Maříka na Janově. Před pár lety se kaktus dostal mezi své krajany do skleníku v Záluží, i tam se tváří spokojeně.

Po dotazu: „O kolik se kaktus za dlouhá léta zvětšil?“, přišla odpověď, že minimálně, ale každý rok krásně kvete. Za těch skoro padesát, let co je republice, toho na výšku moc neudělal.

V odborných knihách o tomto rodu se píše, že Copiapoa cinerea roste opravdu ve velmi suché části pobřeží Chile. Díky minimu srážek bývají přírůstky zhruba jen 4cm za 50 let. Při výšce kaktusu kolem dvaceti centimetrů je jasné, že se jedná o opravdovou pramáti u nás.

Chile jsem navštívil celkem třikrát a mohl jsem obdivovat tyto nádherné rostliny. Na takto starých rostlinách je dobře vidět, že ze spodní části i při malém vzrůstu začínají dřevnatět. Povrch horní části je až voskově modrý (což při rychlém růstu nelze docílit). Na pochvalu této cinerei musím říci, že kvete každoročně několikrát. Což mi dělá velkou radost.