Zpravodaje KKP - hlavní články

Zpravodaj 2016-2

  • Ariocarpus trigonus v. elongatus

    Autor: Petr Česal

     

    V roce 1999 jsme přejížděli s Honzou Chalupou z Ciudad Victoria (výška 300 mnm) do Tuly (výška 1250 mnm). Nejprve bylo nutno překonat první hřeben Sierra madre oriental po silnici Mex 101 ve výšce 1300 mnm a pak znovu sjet do údolí Jaumave (700 mnm). Cestou na západní straně Sierry jsme obdivovali populaci cykasů Dion edulis. Jedná se o nejsevernější areál výskytu cykasů vůbec. Pak se rozevírá údolí Jaumave, které je sevřeno horami ze všech stran. Jedná se o přechod mezi nížinou v Tamaulipasu a altiplanem středního Mexika. O rostlinách zde se vyskytujících jsme psali již opakovaně. Pro připomínku, je zde nejsevernější areál výskytu rodu Pilosocereus, má zde stanoviště endemický druh Obregonia denegrii, vyskytuje se zde Hamatocactus s papírovitými trny (Hamatocactus hamatacanthus var. papyracanthus) a je zde unikátní výskyt často pruhovaných Astrophytum myriostigma. Nedaleko prochází obratník Raka.

    U San Antonia je nutno překročit říčku. A právě v těchto místech jsme v roce 1999 pozorovali početnou populaci Ariocarpus trigonus v. elongatus. Rostlin bylo nepočítaně ve skvělé kondici.

    V následujících letech byla vyprojektována a následně i postavena super nová spojnice Ciudad Victoria a údolí Jaumave - Mex 126. Místo napojení na starou silnici bylo v právě v místě této lokality. Nutný stavební zásah změnil široké okolí včetně vodního režimu v údolí. V současné době se rostliny vyskytují na ojedinělých ostrůvcích nad říčkou. Ta se čas od času rozlévá a je jen otázkou času, kdy zmizí i zbylé rostliny ariokarpusů. Nutno podotknout, že se opravdu snaží se udržet, ale voda biotop ničí.

    Nicméně údolí je rozsáhlé a je zde předpoklad, že se rostliny budou nacházet i v širším okolí. Také jistě po stabilizaci okolí vzniknou nové naplaveniny, které vytvoří příhodná stanoviště pro ariokarpusy. Bylo by jistě zajímavé tento vývoj moci studovat v delším časovém úseku. Budeme doufat, že příroda si poradí i s tímto rozsáhlým antropogenním zásahem.

  • Backebergia militaris, Bravo ex Sánchez-Mej., 1973

    Tento sloupovitý kaktus byl prvně platně popsán francouzským autorem N. Audotem v roce 1845 jako Cereus militaris, a spadá do sekce Pachycereeae (Buxbaum) jako i jeho nejbližší příbuzný Pachycereus pecten-aboriginum. Oba druhy se pravděpodobně vyvinuly ze stejného předchůdce s trnitými plody. Od doby objevení (tj. kolem roku 1836) se druh militaris přiřazuje různým rodům od Pilocereus, Cereus, Cephalocereus, Pachycereus, Mitrocereus až po Backebergia, kde by měl zůstat vzhledem k unikátnosti svého květenství.

    Průměr stonků je 12-15 cm s 9-11 žebry. Ročně přiroste až 1 metr v ranném věku, později do 50 cm. Tyto přírůstky jsou charakteristické zeslabením stonku, které reprezentuje období růstového klidu (viz. foto). Areoly nesou 2-4 středové trny, délky 1 cm. Okrajových trnů je asi 10 stejné délky jako středové trny. Po dosažení reproduktivní dospělosti, po více než 20 letech, se vrchol stonku přemění v útvar podobný cephaliu (nejblíže podobné Melocactus) s charakteristikami i pseudo-cephalia (jako u rodů Cephalocereus, Micranthocereus a Coleocephalocereus), jež nese zlatožluté husté trny a hustou vlnu, která chrání drobné kvítky. Ty se objevují v březnu a dubnu a otevírají se pouze v noci, kdy je opylují můry. Plody dozrávají do jednoho měsíce po opylení. Po 5-7 letech celá struktura květenství zvadne a rozpadne se. Toto nepravé cephalium nazývá Andrea Cattabriga (autor studie uveřejněné v Cactus & Co.. Band 8, Number 2, 2004, S. 131–162) Timpoche, název s nímž se čtenáři ještě pravděpodobně nesetkali. Je zajímavé dále i tím, že na rozdíl od pravého cephalia, je opadavé.
    Centrem výskytu je údolí řeky Balsas a Tepalcatepec v jižním Mexiku (tzv. Balsas depression), kde zasahuje do států Jalisco, Michoacan a Guerrero. Tvoří malé populace od sebe často značně vzdálené, které okupují teplá místa od 100 do 600 m nadmořské výšky. Půdy aluviálního charakteru jsou značně chudé a podporují jen řídkou vegetaci. Klima je suché a horké s malými teplotními výkyvy během roku. Letní maxima se pohybují od 26 stupnů Celsia do 46 stupnů Celsia. Nejnižší zimní teploty neklesnou pod 5 stupnů Celsia. Srážky se sice pohybují od 400 do 1200 mm, ale výpar dosahuje 2000 mm. Relativní vlhkost vzduchu se tak pohybuje kolem 70%.
    Doprovodná vegetace je typická pro mexické jižní pobřeží Pacifiku a od většiny země je oddělena pásem vulkánů tzv. Transmexican Vulcanic Belt se známými sopkami jako je Colima, Toluca, Popocatepetl a Orizaba. Nejčastěji se zde setkáme se zástupci čeledě Burseraceae. Mezi doprovodné kaktusy patří Mammillaria benekei, Ferocactus lindsayi, Pachycereus pecten-aboriginum a několik druhů z rodu Stenocereus.
    Rostliny se na čas objevily v kultuře počátkem 70-tých let, ale když se ukázalo, že je téměř nemožné je rozmnožovat, zájem o ně postupně uvadl. Pro úspěšný růst vyžadují podobné podmínky jako cereusy z tropických klima, např. Pilosocereus.

  • Kaktusy na balkón, muškáty do kompostu!

    Většina kaktusářů pravděpodobně považuje balkónové prostory jenom za takové „podřadné“ a dočasné místo pro umístění rostlin. Každopádně řada pěstitelů nemá jinou možnost, kde se realizovat a je fakt, že i zde pěstitel může dosáhnout výborných výsledků, vzpomeňme na sbírku pana Korandy. Já bych však rád ukázal na možnou cestu i jiným směrem.

    Před lety jsem se také pokoušel o pěstování mrazuvzdorných rostlin, zkoušel jejich zimovzdornost, vyséval a sháněl řízky opuncií, pořizoval mrazuvzdorné druhy rodů Echinocereus, EscobariaCoryphantha. Něco rostlo, něco méně, něco zůstalo, něco odešlo. Každopádně se tyto rostliny různě promíchávaly s ostatními, neměl jsem vyhrazené místo pouze pro ně, chyběl mi v tom systém a kolikrát to ani nerostlo. Postupně jsem vyslechl rady zkušených, zejména našeho průkopníka pěstování mrazuvzdorných echinocereusů Milana Kůrky a postupně se to začalo skládat dohromady.

    Jednoho roku jsem nějak využil váhání a zaneprázdněnost mé manželky a obsadil balkón, konkrétně místo po muškátech či petúniích. Balkón (či spíše lodžii) máme směrem na JJV. Takže orientace směrem slunci je velmi vhodná, kytky jsou na slunci od rána do večera. Jsou vně zábradlí a ve výšce asi 7 metrů nad terénem, takže fouká-li aspoň trochu, jsou stále na čerstvém vzduchu. Občas zalévám já, občas příroda. Kytky celkem dobře rostou, odnožují a hlavně kvetou. Zimování je jednoduché, pouze je přendám ze zábradlí na parapet okna nebo stolek pod oknem. Tím jsou ochráněny od zimních plískanic, i když občas jsou zafoukány sněhem.

    Takže tímto jsem dosáhl toho, že kytky mají své místo a funguje to skvěle. V souladu s Milanovými zkušenostmi nejsou ve skleníku (kde špatně rostou), jsou na větším průvanu (takže omezuji zahnívání od zasychajícího květu), minimalizuji manipulaci na jaře a na podzim (nemusím vystěhovat skleník, abych zazimoval mrazuvzdorné). Další výhody jsou obrovské: nezalévám denně (natož dvakrát), minimalizuji potřebu odstraňování odkvetlých květů (z muškátů lítá ukrutný bordel na všechny strany) a nemusím se rozčilovat s plísní na petúniích (chcíply také třeba už v půlce sezóny…).

    Ano, je tu jedna nevýhoda, omezený prostor neumožňující tvořit obrovské kolekce. Ono to přeci jenom chce větší květník (myšlen rod Echinocereus), aby to rostlo. Tuto zkušenost jsem si sám ověřil tehdy, když jsem přesadil do nádob větších, než se to běžně dělá u ostatních kytek. Rázem to více roste, více kvete i odnožuje. Tedy semenáčky o průměru 2 cm do květníku 6 až 7 cm, od 3 cm do osmičky květníku, od 5 cm do misky o průměru 13 cm – tlustostěnná DETAR.  Nyní mne čeká přesazování a zvažuji, zda jít cestou větších misek nebo rovnou truhlíku pro dvě až 3 rostliny. Sázím do směsi z ¾ říčního písku a ¼ rašelinového substrátu, trošičku vápence tam taky přihodím. Nerozebírám kořenový bal. 

    Pro úplnost ještě uvádím seznam rostlin, které na balkóně pěstuji již více let: E. triglochidiatus SB300, E. triglochidiatus „inermis“ RP105, E. triglochidiatus „inermis“ SB686, E. coccineus SB850, E. coccineus DJF789.25, E. coccineus 'mojavensis'  SB692, Escobaria leii ex Kůrka, Escobaria missouriensisCoryphantha vivipara var. arizonica SB701 a pár dalších. Inspirací budiž i naše klubová akce semen, kde je každoročně nabízen široký sortiment semen mrazuvzdorných kaktusů. Snad jsem nastínil cestu, kudy se lze ubírat při vyhledávání dalších míst vhodných pro obsazení kaktusy a vyhlašuji válku muškátům.

  • Kaktusy národního parku Carlsbad Caverns, N. M.

     Naštěstí většinu návštěvníků parku kaktusy nezajímají. Jinak by se Escobaria sneedii var. leei již dávno ocitla na seznamu v přírodě vyhynulých druhů. Její výskyt je totiž znám jen z oblasti Guadalupe Mountains, jež jsou částečně součástí tohoto parku. Národní park Carlsbad Caverns byl založen v roce 1930 na rozloze 18926 hektarů a chlubí se nejkrásnějšími jeskyněmi světa. Je jich zde přes 100 a Lechuquilla je šestou nejdelší na světě - zhruba 180 km, ale zatím nepřístupná veřejnosti. Byla objevena až v roce 1986 a její unikátnost je možno shlédnout na filmu anglické filmové společnosti BBC Planet Earth, kterým vás provází slavný přírodovědec David Attenborough.

    Park spadá do dvou hlavních ecoregionů: severní výběžek pouště Chihuahua v nižších nadmořských výškách a Arizonské horské pásmo, které zahrnuje hlavní horský hřeben Guadalupe Mountains. Klima závisí ze značné části na nadmořské výšce a tak na horách je výrazněji nižší teplota při vyšších srážkách. V nižších polohách, které spadají pod poušť Chihuahua, je průměr srážek kolem 370 mm ročně. Letní bouřky přinášejí 71% srážek. Je to mozumové období, které trvá od května do září se zdrojem vláhy v Mexickém zálivu. Zbytek pak přichází ze západu od Pacifiku. Letní teploty během dne běžně přesahují 30° C, zatímco v zimě jen zřídka klesnou pod bod mrazu. Průměrná roční teplota je 16,8° C se značnými denními výkyvy.
    Horniny a půdy na nich vzniklé mají svůj původ v usazeném vápenci, jež zde uložilo prvohorní moře v období Permu, tj. před více než 250 miliony let. Vápenec zde tvoří jakoby „korálový" útes tvořený vápencovými schránkami organismů, jež vyhynuly na konci Permu, kdy došlo k největšímu masovému vyhynutí v dějinách země (90% všech mořských druhů a 80% všech suchozemských druhů).
    Vegetace parku je klasifikována do 85 rostlinných společenstev (kolem 900 druhů cévnatých rostlin), jež zahrnují druhy od sukulentních kaktusů až po borovici ponderosu, která zde dosahuje svého nejvýchodnějšího rozšíření. Mezi typické zástupce sukulentních rostlin zde nalezneme Agave lechuguilla (je hlavním indikátorem pouště Chihuahua, vykvétá po 15-20 letech a pak uhyne), Dasylirion leiophyllum (dvoudomá rostlina z čeledi liliovytých; indiáni jej používali na výrobu košů, alkoholických nápojů-mescal a také k jídlu), Fouquieria splendens (červené květy poskytují nektar kolibříkům), Yucca torreyi (jak květy, tak plody jsou jedlé) a Agave neomexicana (vykvétá po 20-40 letech, nalezneme ji ve vyšších horských polohách).
    Z kaktusů zde roste vzácná Escobaria sneedii var. leei. (Escobaria sneedii Britton & Rose var. leei (Rose ex Bdecker) D. Hunt. Synonyma: Escobaria leei Rose ex Bdecker; Coryphantha sneedii (Britton & Rose) A. Berger var. leei (Rose ex Bdecker) L. Benson). Vykvétá v dubnu růžovými až nažloutlými květy, průměr nepřesahuje 1,5 cm. Od typu se liší drobnými stonky, které tvoří husté trsy. Jednotlivé rostlinky mají průměr 1-2 cm při výšce do 8 cm. Areoly nesou 30-90 přilehlých trnů s tmavším hrotem, někdy jeden a více středových. Plod je protáhlý dorůstající 1 až 1,5 cm většinou zelené až načervenalé barvy. Typická nadmořská výška výskytu se pohybuje mezi 1200-1500m. Dále na jih se prolíná ve vyšších polohách s E. sneedii var. sneedii.
    Dalším zajímavým druhem je Echinocereus viridiflorus v. cylindricus, který spadá do okruhu E. chloranthus-viridiflorus. Jednotlivé taxony tohoto komplexu se snadno kříží a jejich potomci zachovávají plodnost i v dalších generacích, což značí jejich blízkou příbuznost. Mezi ně spadají i následující variety/poddruhy: viridiflorus, chloranthus, russanthus, correllii, a neocapillus. Echinocereus viridiflorus ssp.cylindricus (Engelmann) N.P.Taylor 1997 roste převážně solitérně, při průměru rostlin dosahujících až 7,5 cm a výšky 15 cm. Barva a typ trnů je neobvykle variabilní: od bělavé přes červenou až po černou, středové trny buď úplně schází nebo je jich i několik v areole. Květy dosahují 2,5 cm délky i průměru. Barva květů opět varýruje od žluto-zelené po červenou až hnědou. Plody jsou zpočátku zelené, později purpurové. Roste i ve vyšších polohách a odolává mrazům i do -10 °C. Mezi další běžné druhy v parku patří Ancistrocactus uncinatus, Epithelantha micromeris, Coryphantha macromeris, Echinocereus dasyacanthus, Echinocereus coccineus v. gurneyi, Mammillaria heyderi, Mammillaria lasiacantha. V rovině pod vápencovými útesy nalezneme Homalocephala texensis, Coryphantha scheeri a Echinocactus horizonthalonius. Z opuncií se tu nejčastěji vyskytují Opuntia leptocaulis, Opuntia phaeacantha, Opuntia tunicata, Opuntia imbricata, Opuntia ficus-indica a Opuntia macrorhiza.
    V červnu 2011 v parku vznikl požár, který zachvátil 12300 hektarů. Požár se šířil větrem přesahujícím 50 km/hodinu a tak se ho podařilo zastavit až po třech dnech značného úsilí. Bohužel to znamenalo značnou ztrátu převážně mezi druhy kaktusů, které se po podobných požárech jen velmi pomalu a těžko regenerují.