Zpravodaje KKP - hlavní články

Zpravodaj 2016-5

  • Časopis KAKTUSY a jeho 53. ročník v roce 2017

     Výzva novým předplatitelům

     Svoje první vlastní sešity našeho časopisu Kaktusy jsem dostal do ruky v září 1982. Tehdy jsem vyfasoval naráz všechna tři doposud vydaná čísla zmíněného ročníku. Bylo to na schůzi kaktusářů v Domě kultury v Ústí nad Labem, kam jsem, co by elév, začal pravidelně docházet. Dodnes si pamatuji na řadu publikovaných článků, fotografií, ale i drobniček, které mě nějakým způsobem ovlivnily, a které vnesly do mého se rozvíjejícího kaktusářského života náhled autora, jeho vlastní podání a předestření věci. 

    Od té doby uplynula dlouhá doba a během ní se odehrála řada změn. Jedna výrazná – politická, několik neméně významných nástupů technických nebo snad technologických novinek, no a přirozeně došlo i na změny u mě samého. V poslední době proběhlo několik retrospektivních přednášek o „porevolučním kaktusaření“, na nichž jsem byl zaznamenán jako relativně štíhlý jinoch – i tady nastala změna, ale tu nemám až tak na mysli. Jde o změnu, kdy jsem byl vyzván Honzou Gratiasem, abych se z běžného čtenáře stal spoluautorem časopisu, abych se stal členem redakční rady. Psal se rok 1994. I časopis Kaktusy se hodně změnil a za posledních dvacet let se výrazně posunul. Největší změna však přišla poněkud nenápadně, plíživě, o to více však ovlivnila a stále ovlivňuje samotné pojetí a význam našeho časopisu. Tento zásadní obrat, který nelze kvantifikovat ani přesně zařadit do škatulky, je podmíněn právě oněmi změnami ostatními – politickými, technologickými a v neposlední řadě i ekonomickými – jedná se o skutečnost, že časopis Kaktusy není již jediným informačním zdrojem českých a slovenských kaktusářů jako tomu bylo před oněmi zhruba pětadvaceti lety! Záměrně teď pomíjím slovenský časopis, lokální periodika vydávaná některými kluby či publikace o kaktusech od nejrůznějších autorů a nakladatelů. Beru časopis jako informační platformu pro kaktusářskou komunitu „Československa“, jako periodikum, vycházející ve dvou či tříměsíčním odstupu, které může reagovat na novinky a zaujímat určité postoje.  V současné době je totiž časopis Kaktusy jedním z několika desítek tištěných periodik běžně dostupných po celém světě a čelí tlaku nepředstavitelně silné informační základny elektronických médií volně šířených po internetu.

    V tomto prostředí a v této situaci se časopis Kaktusy ocitá trochu jako dospělý sirotek, který v minulosti dělal radost svému okolí, ale teď je válcován „vnoučaty“, která jsou rozmazlená blahobytem a neváží si tradice, jež má být v tomto případě průvodcem, nikoliv sevřeným vězením. 

    Jsme si této změny, co by redakční a vydavatelská rada, dobře vědomi. V nedávné době proběhla řada diskuzí o tom jaký má časopis být, jakou má mít obsahovou náplň, jakou má mít grafiku, jak je třeba oslovovat stávající, ale především nové autory, atp., atd… Mnohdy to byly debaty velmi a velmi vzrušené, vypjaté, emotivní ale myslím si, že měly stejný cíl – zlepšit úroveň časopisu a tím přilákat i více čtenářů. Je však otázkou jestli tahle množina veličin má vliv na to, podaří-li se zastavit klesající počet předplatitelů nebo se musíme vydat ještě jinou cestou!

    Možná cestou prosby k těm nerozhodnutým. Stálí předplatitelé vědí, co mohou od časopisu čekat, jaká témata budou zaznívat a většinou jsou s úrovní časopisu spokojení. Moje prosba směřuje především k jednatelům a předsedům oněch konkrétních klubů, kteří by nám měli pomoci a pokusit se oslovit své přátele a kamarády, kteří časopis neodebírají. To činím i já prostřednictvím tohoto článku a žádám všechny, kteří doposud nejsou rozhodnuti, aby se seznámili s časopisem a podpořili toto médium, které už 53 let přináší kaktusářům informace, bez kterých by naše hobby nebylo na takové úrovni, na které dnes je. A to v porovnání nejen s Evropou, ale troufám si říci se světem. Za dobu své existence od roku 1965 časopis Kaktusy potěšil čtenáře 272 jednotlivými čísly, 42 Speciály, což dává přibližně 11 000 stran! To jsou čísla, která stojí za to jistě podpořit.

    K tomuto kroku jsem se odhodlal proto, že je před námi zajištění dalšího ročníku a máme tedy ideální příležitost, nabídnout časopis k odběru novým předplatitelům. Získat je pro zaplacení celoročního předplatného ve výši 270 Kč by neměl být zásadní problém. Jednak to není mnoho a jsem přesvědčen, že za tyto finance nabídneme čtenářům kvalitu, na kterou jsou zvyklí. Už teď víme, že kromě čtyř základních čísel vyjdou i dva Speciály, přičemž jeden mohu slíbit za sebe a Járu Šnicera. Budeme se v něm věnovat rodu Aztekium a věříme si, že čtenářům přineseme zásadní novinky v pojetí tohoto rodu, který v nedávné minulosti zaznamenal revoluci objevením nového dobrého taxonu.

    Časopis Kaktusy se zdaleka nevyčerpal a je stále připraven zpracovávat nové a nové informace, vracet se k publikování dobrých pěstitelských rad a zásad, představovat zajímavé sbírky K+S nejen u nás, ale i v zahraničí, publikovat zajímavé cestopisy s tématikou našeho zájmu, ale také informovat o spolkových událostech. K tomu však potřebuje, kromě čtenářů, kteří si ho zaplatí, také autory. Bude mi tedy ctí, pokud se okruh přispěvatelů rozšíří o další kolegyně a kolegy, kteří mají o čem psát, a kteří mají chuť rozdělit se o své zkušenosti s ostatními. Tímto se přímo obracím např. na ty cestovatele nebo pěstitele, kteří vědí, že mají téma, ale nevědí si s ním rady. Nevědí jak článek sepsat, jak se o něj podělit se čtenáři. Redakční rada s některými novými členy bude ochotna pomoci, aby i začínající autor měl dostatek sebevědomí, motivaci a nebál se neúspěchu.

    Máme před sebou výzvu. Pokusme se společnými silami zvrátit klesající počet předplatitelů! Jen tak se budeme ještě dlouho radovat z našeho milého časopisu Kaktusy. Reakční i vydavatelská rada udělají vše proto, aby se časopis líbil a aby obsahoval spoustu zajímavého počtení. Na to máme chuť i sílu. Možné to však je pouze s vaším přispěním – objednejte si proto časopis Kaktusy na rok 2017 a my vás nezklameme.

     

  • Paměti píše Václav Pittr (25)

    Jízda tří králů - Vašek Sýkora, Vašek Procházka a já taky Vašek P.

    Na podzim r.2005 si Vašek Procházků domluvil na schůzi KK s Vaškem Sýkorou návštěvu. Nejprve se měla uskutečnit u Procházků s tím, že V.Sýkora dojede do Plzně vlakem. Tu dostal V.Procházka nápad, že když už bude zde, jestli by nechtěl také navštívit sbírku u Pittrů.

    Ten samozřejmě souhlasil a já potvrdil, že se jim budu věnovat. A tak jsme se domluvili na čtvrtek následujícího týdne. Já dojel k V.Procházkovi, kde již byl V.Sýkora s prohlížením kytiček v plném proudu. Já jsem se nejprve pomazlil s Vaškovo psem se kterým se máme moc rád a až potom jsem se přidal k oněm Václavům, abych je doplnil do tří. Prohlédli jsme si pozorně oba skleníky a aby toho nebylo dosti, tak jsme přidali volnou kulturu za zahradou. Tam se nachází pravé klenoty této sbírky. Mě samozřejmě nejvíc zaujaly rostliny, které Vašek se mnou přivezl od př. M. Boumy a sice Echinofossulocactus multicostatus. Zde jsem teprve koukal co dovede udělat volná kultura s rostlinkami, které po ní přímo touží. Okamžitě jsem se rozhodl, že příští rok tyto rostlinky i u mě se budou míti dobře a rovněž pomažou na venkovní parapet, kde si budou moci užívati dostatek sluníčka. Od V. Procházky jsme odjeli ke mně na zahradu, kde si přátelé prohlédli moje hospodářství a když se dostatečně nabažili, tak jsme pokračovali k V.Sýkorovi do Manětína, malebného to západočeského městečka. Celý den nám nádherně svítilo sluníčko, že lepší počasí jsme si nemohli přáti. Při prohlídce V.Sýkory sbírky, kde jsem již nebyl mnoho let, jsem se nestačil divit, co všechno tam přibylo. Musím skutečně přiznat, že i tam bylo opravdu na co koukat. A když už i sluníčko bylo unavené, tak jsme se rozloučili a vrátili se do Plzně. Musím konstatovat, že to bylo překrásné odpoledne pro „tříkrálové“ Vašíky.

  • Přesazování - vzpomínka na přítele Krechovského

    Na jaře roku 2015 jsem se pustil do přesazování Coryphant, které jsem před řádkou let koupil jako malé semenáčky od Jirky Krechovského.  Měl je na parapetu v předsálí skleníku a můj zájem komentoval slovy: „Tolik tady prošlo návštěvníků a nikdo o ně neprojevil zájem a přitom jsou všechny ze semen z mých sběrů.“ Neváhal jsem a koupil jsem všechny, bylo jich kolem padesáti.

    Loni při přesazování jsem zjistil, že všechny jeho květníky se čtyřmi otvory ve dně mají nad otvorem malý plastový čtvereček, který zcela zakrývá otvor. Odtok vody z květníků byl ale po celý čas bezproblémový. Co bylo nejdůležitější -  žádný kořen neprorostl otvorem a všechny kořeny při přesazování zůstaly zcela neporušeny. To zajistilo bezproblémové pokračování růstu po přesazení a nulové ztráty.  Já zakrývám otvory ve dně vrstvou kamínků, ale velmi často kořeny prorostou otvory a stojím před rozhodnutím, zda kořen odlomit nebo pracně nožem rozříznout květník. Každopádně je nápad Jirky Krechovského hoden zamyšlení.

     

  • Roubování

    Myslím, že o roubování toho ve všech kaktusářských časopisech vyšlo již mnoho a pro řadu pěstitelů kaktusů či suculentů je to běžná, mnohdy i nudná činnost. A tak i já, i když se mi roubované rostliny příliš nelíbí, jsem po čase musel uznat, že pro dosažení úspěšného růstu choulostivých druhů a pro brzké získání semen jde o nezbytnou činnost.

    Naprosto nezbytné je to pak pro vegetativní rozmnožení rostliny a tak se do této činnosti i já občas pouštím, hlavně když mám pocit, že touto činností zachráním nějakou rostlinu. Výsledek však bývá naprosto opačný a končí smrtí dvou rostlin. Vždycky, když to tak dopadne, přesvědčím sám sebe, že tato činnost je zbytečná a že už nic roubovat nebudu. Po čase však, když procházím skleníkem, narazím na rostlinu, kterou zjevně zachrání jen naroubování a situace se zase opakuje.

    Většinou mne to popadne po té, co vyslechnu rozhovor zkušených o tom, která podložka je ke kterému rodu nejvhodnější apod. Nechci tím tvrdit, že jsem v životě nic nenarouboval, ale musím přiznat, že úspěšnost je velice nízká. Proto mne vyděsilo, když mi manželka oznámila, že potřebuje naroubovat nějaké suculenty. Ihned jsem jí odkázal na některé zkušené členy našeho klubu. Tehdy se roubování ujal Vašek Procházka. Pamatuji se, že šlo o roubování Pachypodií brevicaule na Pachypodia lameri. Vše co narouboval se chytlo a úspěšně roste. Jelikož jsem se mu pečlivě díval pod ruce, zkusil jsem po nějakém čase tuto činnost opakovat, ale dopadlo to zase tradičně neúspěšně. Prostě pochopil jsem, že to není jen ve znalostech, ale je k tomu potřeba i rukou.

    Poslední můj pokus byl Ferocatus chrysacanthus. Asi tak dva až tři roky seděl bez kořenů na zemi a ať jsem dělal co jsem dělal, nechtěl své kořeny pustit. Měl průměr tak5 cm. A oproti ostatním, které mám, byl skutečně čistě žlutý. Bylo mi jasné, že už kořeny nepustí a bude na té zemi ještě tak rok dva stát a pak skončí. Opět mne to popadlo. Vzal jsem stejně velký Ferocactus glaucescens a pustil se do toho. Na konci jsem měl pocit, že má práce byla dokonalá a že F. chrysacanthus bude zachráněn. Povzbuzovalo mne i to, že v minulosti jsem takto zachránil i Ferocactus diguetii.

    Jaké bylo mé překvapení, když asi tak po čtrnácti dnech až třech týdnech jsem zjistil, že ani silný tah gum nevydržel a mezi rostlinami se dělá mezera. Gumy jsem sundal a zjistil, že kaktusy k sobě nejen že nepřirůstají, ale že F. chrysacanthus má tak půlcentimetrové kořeny, které překonaly tah gum a od podnože jej odtáhly. Podnož jsem vyhodil, F. chrysacanthus postavil na zem a on krásně zakořenil. Prostě pochopil, že pokud chce přežít, je to jeho jediná možnost.

    Nyní asi chápete, že jsem byl nadšen, když jsem se dozvěděl, že na našem Kolokviu bude ukázka roubování. Jak to dopadlo nevím, protože den před Kolokviem jsem měl dvanáctihodinovou noční službu. Ráno po ní jsem jel na chvíli na burzu a pak jsem usnul, protože jsem večer nastupoval na další dvanáctihodinovou noční službu. Prostě zase jsem o tuto možnost sebevzdělání přišel. Mrzí mne to, ale slibuji: „Nevzdám to a na jaře se zase budu pokoušet!!!“ Vždyť jednou se to snad naučit musím.

  • Setkání přátel mrazuvzdorných kaktusů

    25. až 26. února 2017

    Horní Počaply u Mělníka

     

    Pátek 24. února

    od 19:00 hod. - přátelské posezení při hudbě

     

    Sobota 25. února

    9.00 hod. - burza rostlin a semen

    10:30 - 11:30 - přednáška / promítání

    11:30 - 13:30 oběd

    13:30 - 14:30 - přednáška / promítání

    15:00 - 16:00 - přednáška / promítání

    16:30 - 17:30 - přednáška / promítání

    17:30 - 19:00 večeře

    19:00 - 23:00 - večerní zábava

     

    Neděle 26. února

    10:00 - 11:00 - přednáška / promítání

    Přednášky předběžně přislíbili:

    Gabriel Vereš

    Zdeněk Vaško - květoucí Montana, Idaho a Wyoming

    Vstupné na akci 100 Kč (z něčeho musíme přednášející zaplatit)

    Přineste své přebytky na burzu rostlin a semen

    Místo konání - Sportovní areál, Horní Počaply 264

    Ubytování přímo v místě konání můžete objednat na adrese: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

    nebo telefonicky na čísle 604 379 878

    Ubytování a strava (snídaně, obědy, večeře) zajištěny přímo v místě konání

    Podrobný ceník na www.sahornipocaply.cz - záložka „Rezervace / ubytování“

  • Trichocereus atacamensis (Philipi) W.T.Marshall

    Tento druh je daleko známější pod jménem Trichocereus pasacana (Weber) Br. et R.  Jeho porosty vtiskují ráz horským úbočím a údolím v severní Argentině. Nejjižnější výskyt je zaznamenán v provincii Catamarca na Cuesta de Capilitas. Nejdále na sever v Argentině zasahuje údolím Quebrada de Humahuaca, východní hranice rozšíření je dána suchými závětrnými svahy andských předhůří a v údolích nadmořskou výškou nad1500 m. Západním směrem je rozšíření dosti nepravidelné a je omezeno hlavně nadmořskou výškou kolem3800 metrů, do níž vystupuje jen v příznivých chráněných polohách.

    Dle popisu dosahuje výšky až15 m, s kmenem o průměru až60 cm a větvemi 20-25 cm silnými. Větve vyrůstají zhruba ve třetině výšky kmene a ohýbají se nahoru. Na kmeni je až přes 40 žeber, na větvích 20-30. Juvenilní trny na kmeni pod rozvětvením jsou silné, šídlovité, středové až15 cm dlouhé. Když rostlina začne kvést, otrnění se změní, trny jsou nahrazovány dlouhými silnými chlupy. Na pro T. atacamensis velmi vlhkých stanovištích se chlupy často netvoří a areoly na dospělých částech rostliny jsou buď víceméně beztrnné nebo udrží juvenilní otrnění.  Výjimečně rostliny tvoří chlupy již od mládí a tuto odchylku Backeberg nazval Leucostele rivierei Bckbg. 

     Květy jsou kolem15 cm dlouhé, bílé, smetanové i narůžovělé. Květy se otevírají ráno a kvetou přes celý den. Semeník a květní trubka nesou zelené šupiny, v jejichž paždí vrůstá hojná šedá až šedohnědá vlna.  Plod ve zralosti je kolem10 cm v průměru a zelená slupka puká, odhaluje sladkou bílou dužinu s drobnými podlouhlými černými semeny.  Zralé plody jsou vyhledávanou potravou ptáků a tak je v přírodě skoro nenajdeme.  Plody obsahují klíčivá semena dávno před úplnou zralostí a to je také stav, kdy je kaktusáři sbírají. Nevýhodou nezralých plodů je obtížnější praní semen, protože obsahují spoustu slizu.

    Na rozmanité ekologické podmínky reaguje druh přizpůsobením. Tak na dnech údolí v nadmořských výškách pod2000 m najdeme vpravdě obrovské jedince, s desítkami větví a obalené epifyty. Zdejší semenáčky rostou kulovitě do velikosti fotbalového míče. V chladných suchých polohách jsou rostliny daleko menší, stěží 3-4 m vysoké a nevětvené či jen s jednou nebo dvěma větvemi.  V těchto méně příznivých oblastech bývají semenáčky tenčí, začínají růst do výšky již při průměru těla 10-15 cm a více se podobají našim sbírkovým rostlinám.  Tyto populace jsou náchylné k poškození v mimořádně chladných letech, jako byl rok 2011, takže v prosinci 2012 jsme ve vyšších polohách Quebrada del Toro projížděli dlouhé kilometry lesy T. atacamensis, kde skoro všechny dospělé rostliny byly mrtvé. Kupodivu semenáčky menší než metr byly v dobrém stavu. Možná, že malý vzrůst rostlin v těchto populacích je výsledkem podobných periodických pohrom.  Mimořádně zajímavé jsou vysokohorské populace  kolem silnice RN 51 z Purmamarca na Paso de Llama v údolích západně od Salinas Grandes. Zde najdeme mohutné, málo větvené jedince s úžasným otrněním. Trny na kmeni jsou tak husté, že není vidět pokožka kaktusu a středové jsou často delší než20 cm.

    Semenáčků T. atacamensis se každoročně vypěstuje velké množství a většina poslouží jako velice odolné podnože. Přednosti T. atacamensis jako podnože jsou široce známé, má ale i nectnosti, hlavně protáhlý růst a opožděnou květuschopnost většiny roubů. Některé rouby, hlavně CopiapoaUebelmania, na T. atacamensis po čase zaslepují vegetační střed a tvoří náhradní hlavu, která zase po čase ztratí střed, pokud už není deformovaná rovnou. 

    Jako sbírkové rostliny někdy pěstitelé ponechávají vybrané mimořádně pěkné semenáče. Pro silné a dlouhé otrnění potřebuje T. atacamensis dostatek tepla a hlavně velké rozdíly teplot ve dne a v noci.

    Dobře roste i pod širým nebem, i když květů se v nádobě těžko dočkáme.  Nemusí to být vyloučeno, protože v přírodě se najdou jedinci kvetoucí již při výšce pod2 metry.  Velkou nádobou a bohatou výživou se dá dosáhnout u sbírkových rostlin až skoro vzhled podvyživených semenáčů z přírody. Pro T. atacamensis jako horský kaktus se doporučuje chladné zimování, ale můj největší T. atacamensis přezimuje bez problémů při 20-22°C v obývacím pokoji.

  • Trichocereus pasacana v přírodě

    S tímto majestátným stromovitým kaktusem jsme se setkávali při našich cestách po severní Argentině. Jsou to horské rostliny vyskytující se ve vyšších nadmořských výškách provincií Salta a Jujuy. Dorůstají výšky více jak10 m a v určitém věku se začínají v horní části rozvětvovat, tvoří kandelábry podobné severoamerickým karnégiím. Kvetou velkými trubkovitými bíle až krémově zbarvenými květy, není však snadné se k nim dostat, protože kvetoucí vegetační vrcholy jsou většinou několik metrů nad zemí.

    Podobně jako ke květům se špatně dostává i k plodům. Sběr plodů je žádoucí pro zisk semen, ze kterých se u nás dopěstovávají dobré podnože pro roubování choulostivějších druhů kaktusů. Při srážení plodů pasakán pomocí klacku jsem si onehdá nepříjemně napíchl ruku na spodní trny. Po propíchnutí kloubního pouzdra prostředníčku jsem měl více jak rok velmi nateklý prst, který nešel ohýbat.

    Obrysy pasakán jsou impozantní, velmi fotogenické objekty v krajině. Místy tvoří poměrně hustý kaktusový les. Podle této dominantní vegetace je nazván jeden argentinský národní park „Los Cardones“. Pasakány jedinečně dotváří úžasné horské scenérie.

    Pasakány v mládí vytváří hrubé juvenilní otrnění. Naprosto odlišné jemné vlasovité trny dospělých rostlin se začnou tvořit až po dosažení určitého věku a velikosti, často více jak2 m. Toho se většinou v kultuře nedočkáme. O to více jsme si v přírodě užívali nádherných „svatozáří“ při pohledu na pasákány v protisvětle.

    Po uhynutí stromovitých kaktusů, tedy i pasakán, a zvětrání povrchu stonků se obnaží zajímavá struktura vnitřního „dřeva“. Uschlé mrtvé kmeny jsou porézní a pevné. Dobře hoří a dají se z nich vytvářet různé konstrukce (dveře, okna, nábytek).

    Pasakány jsmě často používali jako orientační body v krajině. Podle fotografie údajně pořízené na lokalitě Weingartia neumanniana jsme hledali specifické pasakány, které by nám ukázaly, kde máme hledat tyto vzácné miniatury. Pasakány z fotky jsme našli, ale weingarcie ne. Později jsme se dozvěděli, že fotka byla pořízená při cestě na lokalitu a ne přímo na ní. No dalo nám to tenkrát fušku.

     

    IMG 1397 upr

     

    IMG 1428 upr

     

    IMG 3081 upr