Přepichování semenáčků

Tato doporučení jsou uváděna ve všech příručkách o pěstování kaktusů bez výjimky. Většinou se uvádí, že čím častější přepichování, tím lepší růst semenáčků. Přiznám se, že i já sám jsem jim zpočátku podléhal a přepichoval, když bylo co. Navíc, to přepichování máme jaksi v sobě zafixované jako to nejlepší, co můžeme pro své kaktusy udělat.

 První pochybnosti se dostavily, když jsem začal pěstovat tzv. “obtížné druhy” z Jihozápadu USA. Výsevy rodů Toumeya, Navajoa, Pediocactus i Sclerocactus rostou zpočátku docela dobře (teda pokud je nepřeléváme nebo nezaléváme v létě za teplého počasí). Pikýrování pak znamená konec nadějím na pravokořenné rostlinky a co se nezachrání roubováním odejde zpravidla až na výjimky. Možná má někdo lepší zkušenosti, ale moje ztráty po přepíchání byly obvykle:

 Toumeya 50 – 100%, Pediocactus knowltonii a simpsonii 50%, ostatní pediokaktusy 90 – 100%,

 Sclerocactus 100%. Podle toho, co jsem zvěděl od svých přátel, nejsou moje výsledky nijak vyjímečné (tedy ani vyjímečně špatné). A protože výše zmíněné druhy a rody kaktusů takto pohrdají naší dobře míněnou péčí, prohlašujeme je za “obtížně pěstovatelné” a ani se moc nepokoušíme o jejich pravokořennou kulturu. A tvrdíme, že “na jejich přírodních stanovištích se prakticky ani plísně a mikrobi nevyskytují a proto jim ve sbírkách snadno podléhjí”. Je to skutečně tak? Můj nejlepší Pediocactus knowltonii vyklíčil u paty roubovance na opuncii ze zapadlého semínka. Zpočátku rostl ve stínu roubovance, ale předloni podložková opuncie shnila. Teď je z ní v květináči seschlý zbytek, vedle kterého vesele roste a kvete pediokaktus. A to všechno ve čtvrtlitrovém kelímku od acidofilního mléka, v zemi nabrané rovnou ze záhonu a nepochybně zcela promořené plísněmi, jejichž vydatným zdrojem je zbytek shnilé opuncie. Ale i v přírodě je řada lokalit pediokaktusů v lese – třeba P. paradinei, na loukách roste v trávě Toumeya a ani sklerokaktusy se místům se stromy a trávou nevyhýbají. A to jsou místa, kde nutně dochází k rozkladu organické hmoty vyprodukované rostlinami a k tomu jsou houby a plísně nezbytné. V americkém časopise byla publikována studie o vlivu kyseliny giberilinové na klíčení semen kaktusů. Tato kyselina v přírodě vzniká jako produkt hub rozkládajících organickou hmotu a právě proto je v našich podmínkách prakticky všudypřítomná. Výsledkem studie bylo, že asi 50% druhů kaktusů bez přítomnosti kyseliny giberilinové vůbec neklíčí. A v těchto 50% byly i všechny tři testované druhy rodu Sclerocactus a Toumeya. Velmi zajímavé bylo vysvětlení – přítomnost kyseliny giberilinové indikuje semenům, že jsou v prostředí, které bývá dostatečně dlouho vlhké na to, aby tam mohly vegetovat houby a tedy kde má cenu vyklíčit.

 Zhruba před dvěma lety jsem si na výsevy rodů Jihozápadu stěžoval po internetu Davidu Fergussonovi. Popsal jsem svou metodu výsevů do květináčů 4 x 4 cm a jeho odpověď byla, že asi používám moc malé květináčky pro výsevy. On že používá čtyřpalcové květináče, do kterých vysévá 10 až 15 semínek. Vysévá v zimě, způsobem, jaký popisuje ve svých katalozích Steven Brack. Že mu to pak pěkně roste, za 3 –5 let kvete a je to pohoda. A tady je ten zakopaný pes! Při známé klíčivosti semen rodů Jihozápadu se dá čekat, že v takovém 10 cm květináči bude 3 –5 semenáčků, které tam dorostou do dospělosti. Taky nikdo pikýrování nezmínil – ani Brack ani Fergusson, prostě proto, že je ani nenapadne něco tak pracného dělat. Před dvěma lety jsem vysel Pediocactus simpsonii do květináčů 5 x 5 cm. Vyklíčil a semenáčky pěkně rostou a jsou dosud všechny. Bohužel, je jich 8 –15 na květináček a to je pořád moc a letos budu muset alespoň některé květináčky rozebrat. Ale v podstatě se dá říci, že pediokaktusy, sklerokaktusy a toumeje nesnáší přepichování a pokud se mu vyhneme, rostou pravokořenné dobře. Tím nechci přepichování zatratit jako takové. Je to metoda, která obrovsky šetří místem pro výsevy a naštěstí ji převážná většina kaktusů dobře snáší. Ale neříkejme, že je nějaký kaktus choulostivý jen proto, že nesnáší přepichování.