Tylekodony, mé zkušenosti s pěstováním

 Při další várce zakořeňování na podzim r. 1989 ze stejné mateční rostliny se u dvou zakořeněných řízků začaly tvořit květní stopky a rostliny asi 10 cm vysoké počátkem léta zakvetly. Celkem pět květů hnědočervených 2 cm velkých jsem pro jistotu sprašoval (květy tylekodonů jsou samosprašné) a na podzim dozrávalo pět semeníků. Koncem září jsem je z důvodu vyšší vlhkosti vzduchu ve skleníku odstřihl a nechal dozrát v suchu (v bytě na skříni). Semena dozrála během jednoho měsíce. Z těchto semen se mi v následujícím období podařilo vypěstovat nové rostliny které mám stále ve sbírce. Bohužel toto květenství bylo ojedinělé a od té doby mi žádný T. paniculatus nekvetl.

 V přírodě dorůstá T. paniculatus do výšky 1 až 2,5 m a v rámci rodu je nejvzrůstnějším druhem. Proto se při jeho pěstování snažím docílit rozvětvení kmene nízko nad zemí (do 10 cm). Dosahuji toho brzkým řezem stonku rostliny, která by jinak vyrůstala, bez postranního obrostu, nebo, s obrostem redukovaným na úkor rychleji rostoucího terminálu. Pokaždé se mi nepodaří hned napoprvé řezem přinutit rostlinu k rozvětvení a tak provedu další řez v příštím vegetačním období. Výškou řezu stonku mohu vcelku spolehlivě určit výšku rozvětvení na kmeni a tak ovlivňovat její tvar. T. paniculatus snáší řez velmi dobře a sukulentní kmen při pěstování zvětšuje svůj objem. Ve sbírce  mám nyní rostliny T. paniculatus vysoké od 30 do 50 cm.

 Dalším tylekodonem který mám ve sbírce 20 let je Tylecodon reticulatus. Mám je z vlastního výsevu a proti předchozímu druhu je to miniaturní tylekodon. Za těch dvacet roků jsou to zhruba 10 cm vysoké rostliny (bohatě rozvětvené keříčky), které každoročně počátkem léta kvetou (v době vegetačního klidu) záplavou drobných žlutých kvítků. Na podzim zaschlé semeníčky nůžkami ostříhám a nechám dozrát v bytě (na skříni). T. reticulatus řízkováním nemnožím, protože rozvětvení je kompaktní s krátkým obrostem a nechce se mi na pěkně vypadající rostliny jít s nožem.

 Protože sklízím semeníky, tak se snažím o výsevy. Moc úspěchů zatím nemám. Semeníky čistím od vnějších slupek až v zimě a když jsou suché tak je opatrně v ruce rozdrtím. V záplavě rozdrcených semeníků ani nevím, jestli jsou tam nějaká semínka. Na jaře drť vyseji na široko do krabičky od nanukáče a čekám, jestli něco vyklíčí. Samozřejmě musím počítat s tím, že rozdrcené slupky začnou ve vlhčím prostředí plesnivět a tak to hlídám. Pokud vyklíčí nějaký semenáček tak mám radost. Moc radosti s výsevy jsem si zatím neužil. Z posledního (letošního) výsevu opatruji devět rostlinek o velikosti asi 2 mm. Doufám, že do příštího jara trochu povyrostou a přežijí dětské období.

 Tylekodony a ještě sukulentní pelargonie mi v zimním období zpestřují kaktusářský klid a rád je pěstuji. Případným zájemcům o tylekodony doporučuji k přečtení článek J. Matise aj. Buska „Tylekodony – bonsajovité sukulenty“ uveřejněný v časopise ŽIVA č. 2  r. 1990.