Povysazovat či nepovysazovat, to je to, oč tu běží - Zelné listy (8)

Dopředu musím upozornit, že tuhle úvahu v žádném případě neberte jako nějaké zatracování něčí práce či útok na způsoby pěstování rostlin. Je to jen můj názor, zamyšlení, vyjádření pocitů a zároveň jakési rozpolcení názorů na danou problematiku. 

V jednom ze článků na webu Zel(e)né listy jsem se zamýšlela na tím, zda pěstovanou rostlinu povysazovat, aby vynikl její zajímavý kořen či nechat v substrátu a dopřát jí pohodlí pro kořenovou soustavu. Je mi jasné, že spousta sukulentních rostlin by se asi ve větší míře nepěstovala, kdyby se nedaly vystavovat na odiv zajímavě rostlé nebo rovnou ztloustlé kořeny. Myslím si však, že se musí posuzovat druh od druhu. Jsou rostliny, které jsou  nadzemnímu růstu kořenů přizpůsobené a je to pro ně naprosto přirozený jev. Mám na mysli takhle v rychlosti hlavně rod Ficus, některé rostliny rodu Euphorbia, atd. (když beru v potaz rostliny, které znám). Jsou však rody, které v přírodě rostou s kaudexy a tlustým kořenovím chráněným v bezpečí substrátu. Vím, že pokud dojde k jakékoli erozi, vodní či větrné, je tento bezpečný úkryt narušen a většina rostlin se s tím chtě nechtě nějak vyrovná. Protože považuji rostliny za živé, vnímající bytosti, je otázkou, jak tuhle nepřízeň osudu vnímají, zda odevzdaně, či s nespokojeností nad tím, co je potkalo. Pokud k erozi dochází v dlouhém časovém intervalu, rostliny, zvyklé na svůj pomalý tok času, se podle mě naprosto bez problémů přizpůsobí. Myslím si tedy, že pokud rostlinu povysazujeme či jinak „tvarujeme“ po malých částech dlouhou dobu, nejlépe už od dětského věku, docela to zvládne a i když by asi nejraději měla ideální podmínky k životu, na nové, mírně zhoršené si časem zvykne a tzv. „nereptá“ a možná je nakonec bere jako něco naprosto normálního. Jinak je tomu, když se netrpělivý pěstitel (jako třeba já ve svých začátcích) rozhodne u již úplné, dospělé rostliny vystavit na odiv to, co normálně bývá v přírodě ukryto. Kytka podle mě musí zákonitě prožít něco jako děsivý šok. Z opačného pohledu je to stejné, jako když člověka, zvyklého na velkou zahradu a les za plotem obratem na dlouho zavřete do panelákového bytu bez možnosti vycházek ven. Člověk se asi nějak dovtípí, proč tomu tak je a prvotní stresový šok nějak překoná, kdežto rostlina s daleko pozvolnějším tokem času (pokud není jednoletá či dvouletá) a tudíž i méně odolná náhlým šokům, co se podmínek k životu týče, asi příliš spokojená není. Přizpůsobení nakonec nastane, ale stresové signály z rostliny celou dobu přímo září. Kytka většinou reaguje zastavením růstu a až po delším čase si začne zvykat na to, co jsme jí udělali. Trochu do science – fiction směřuje otázka, zda pak tiše nezávidí svým  okolním kolegyním, které si pohodlně hoví v substrátu. Závist je mezi lidmi, mezi zvířaty a proč by nemohla být i mezi rostlinami? J Povysazení si nakonec omlouváme tím, že chráníme citlivý krček rostliny a jen nad zemí ho máme stále na očích. 

Všichni, kdo chováme či pěstujeme nějaké živé tvory, ať už jsou to zvířata či rostliny, si tak trochu hrajeme na pány všehomíra a rozhodujeme  o podmínkách k jejich životu, většinou bez ohledu na jejich názor, o otázce bytí a nebytí při rozmnožování ani raději nemluvím. Proto se v nás bude pořád hádat ta část našeho já, která hledá krásu v exemplářích „ošlehaných umělým větrem“ či ta druhá, která říká „neblbni“, hlavně ať je kytka spokojená a má co nejvíc toho, co potřebuje ke spokojenosti. Nevím, jak to máte v sobě vy, ale ve mně se to hádá pořád….