Alfréd B.Lau v Plzni – Jak to vlastně bylo

Velice mne překvapila zpráva Klubu kaktusářů Praha, že u nich bude přednášet pan Alfréd B.Lau. Už se věnuji kaktusům nějaký ten pátek a shlédnutí přednášky pana Laua jsem si rozhodně nemohl nechat ujít. A tak jsem třetí čtvrtek v měsíci říjnu (19.10.2000), kdy se pražští kaktusáři scházejí v posluchárně na Albertově, mohl na vlastní oči vidět legendu světového kaktusářství.

Promluvit s ním osobně bylo tehdy nemožné, neboť se kolem něj točila spousta kaktusářů. Přijeli kaktusáři až z Dvora Králové. Pan Lau přednášel o svých cestách za kaktusy Jižní Ameriky, přednášel ve španělštině a překládal Libor Kunte. Občas jej doplňoval Honza Říha. Přednáška nebyla “to pravé ořechové”, neboť pan Lau ji pojal botanicky dost zeširoka a když se dostal konečně ke kaktusům, přerušil jej pan Běťák s tím, že se musí končit.

 

Alfréd B.Lau


Později jsem se dozvěděl, že pan Lau ještě přednáší na sympoziu v Brně a následně v Bratislavě. V té chvíli jsem netušil, že pana Laua ještě uvidím.

O něco později, kdy jsem tak před usnutím rozmýšlel věci příští, mne napadla fantastická myšlenka, zrealizovat přednášku u nás v klubu. Ráno jsem tuto myšlenku ve víru každodenních povinností zapudil jako nereálnou. Nicméně jsem poslal mejlíka na Honzu Říhu, jestli nemá nějaké informace. Následovalo něco pošty a telefonů a v neděli dne 26.10. jsem telefonoval osobně s panem A.B.Lauem a předběžně se domluvili. Tehdy jsem se dozvěděl, že náš termín (ve čtvrtek 9.11.) zcela vyhovuje, neboť následující den stejnou akci pořádají kaktusáři v Chemnitzu. Byl to pro mne zvláštní pocit, osobně mluvit a legendou světového kaktusářství. Přirovnal bych to k pocitu programátora při rozhovoru s Billem Gatesem nebo k pocitu astronoma při rozhovoru s Neilem Armstrongem. 

V tuhle dobu jsem pouštěl mezi kaktusáře, které jsem potkal, že na padesát procent tato přednáška proběhne. Ve čtvrtek dne 2.11. následovala výborová schůze, kde bylo pozvání pana Laua na přednášku jednomyslně schváleno. Následovalo netrpělivé čekání, neboť pan Lau se měl ozvat. Po týdnu jsem se opět dozvěděl, že se nachází na původní adrese i telefonu (měl u pana Brixe v Německu základnu, odkud jezdil na přednášky). V pondělí dne 6.11. jsme se domluvili napevno. Svědkem je Petr Kuták, který tehdy u mne na počítači přepisoval zápis z výborovky, jak je pro mne právě dohodnutá návštěva pana Laua významná. 

Když se mne pan Lau ptal, kde vůbec Plzeň leží, řekl jsem mu, že někde mezi Norimberkem a Prahou. Pak se mne zeptal, jestli je zde železnice. Byv ujištěn, že ano, řekl, že přijede vlakem, abych na něj čekal u vlaku. 

Dále se zeptal, jestli může přijet se svým synovcem Eduardem, který za ním přiletěl z Mexika, a kterého několik let neviděl. Následně jsme si potvrdili, že skutečně byla zrušena vízová povinnost mezi Mexikem a Českou republikou, takže synovec Eduardo se mohl dostat do naší republiky. 

Když jsem začal mluvit o hotelu, řekl pan Lau, že na svých cestách je zvyklý bydlet u přátel. Po zlomku vteřiny váhání jsem ho pozval k sobě domů do Božkova, leč jsem neopomněl podotknout, že moje bydlení není z nejluxusnějších. Pan Lau mne uklidnil slovy, že je zvyklý z Mexika … 

Vše tedy bylo domluveno. Jak lze vysledovat, nebylo možné obeslat či jinak informovat všechny členy klubu, ale stejně se to dost rozkřiklo a návštěva byla hojná. Telefonicky jsem také informoval kaktusáře z Rokycan, Sokolova, Příbrami a Prahy. 

A tak přišel čtvrtek 9.listopadu 2000 a na plzeňském nádraží zastavil rychlík IC z Norimberka. Pana Laua jsem naložil i se všemi jeho kufry, se kterými jsme měli všichni tři co dělat, do auta. Pan Lau si ještě ihned vyfotografoval Minoltou nádražní budovu, která se mu velmi líbila a o které vždy, když jsme jeli okolo tvrdil, že vypadá jako palác. Cestou jsme se domluvili, že pan Lau Plzeň vlastně zná, neboť každé světlé pivo se ve světě jmenuje Pils – Plzeňské. 

Vzhledem k tomu, že vlak přijel krátce po čtvrté a do přednášky byla ještě hodina, domluvili jsme se, že zajedeme nejprve do Božkova a na přednášku do D klubu přijedeme až bude vše připraveno. Nechtěl jsem se strkat s tančícími babičkami, které mají sál před námi. Ještě by pana Laua vzali do kola … 

Po příjezdu Eduardo okamžitě odpadl, neboť byl unaven z časového posunu, a okamžitě usnul, Pan Lau si dal čaj a velmi se zajímal o časopisy s kaktusářskou tematikou. Prohlédl si na stole se povalující německé, americké i britské časopisy. Vysvětloval to tím, že teď jak žije v Belize, dostává se k němu literatura jen sporadicky. Dále se chopil knihy o cykasech, nalistoval zaamie a krátce vyprávěl ve stylu: “Tohle jsem sbíral v Kostarice, tyto zaamie rostou v Panamě, tohle je tu špatně určeno”. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že existují i cykasy s epifytickým způsobem života. Následně jsem jej nesměle pozval do skleníku. Měl jsem vzácnou možnost si jej vyfotit nad kaktusy, kterým se věnoval celý život. 

Ve skleníku jej nechávaly chladným velké vzrostlé rostliny, velmi se zajímal o kaktusy, které popsal sám, nebo které byly popsány na jeho počest. Debatovali jsme o Echeverii lauii, o které povídal, jak ji správně pěstovat, o Echinomastus lauii – o jeho velkém rozšíření. Mammillaria leptacantha je kaktus, který pan Lau objevil, před deseti lety to u nás byla ukrutná novinka, velmi drahá. Pan Lau přenechal tři rostliny do Holandska, kde jej namnožili tkáňovou kulturou. On však ze svého objevu neměl ani gulden. Velmi se zajímal o turbinicarpusy. Probrali jsme problematiku okruhu Mammillaria haudeana / goldii / saboe. Zjímal ho Selenicereus grandiflorus, kde zpochybnil tento název. Povídal o dalších selenicereusech, ale zde jsem se pohyboval na tenkém ledě. Není mi známo, že by někdo u nás měl více druhů uvedeného rodu. Nicméně kaktusáři by měli znát i okrajové druhy, jako jsou například právě selenicereusy. Ve skleníku jsme se dlouho nezdrželi, bylo patrno, že pan Lau už těch kaktusů v životě viděl … Raději se opět posadil. 

S Jirkou Musilem jsem byl domluven, že vše se připraví, domluví se klubové věci (nedělní návštěvy a podobně) a my přijdeme na půl pátou. Při vstupu do sálu mne velmi zarazilo nezvyklé ticho a pozornost věnovaná příchozím. Je spíše obvyklé, že při řešení klubových věcí při jiných schůzích neslyším vlastního slova … 

Přednáška byla perfektní. Byla o Mexických objevech posledních třiceti let. (Byli jsme na tomto tématu domluveni, neboť jsem si ověřil u přítele Odehnala z Brna, že tato přednáška stojí za to). Nejvíce mne osobně zaujalo líčení objevování Mammillaria carmenae spolu s panem Reppenhagenem. Přednáška trvala neuvěřitelné tři hodiny, pan Lau se držel s profesionalitou jemu vlastní. 

Na tomto místě bych chtěl vyzdvihnout tlumočnické schopnosti Milana Kůrky. Požádal jsem pana Laua, aby přednášel v angličtině a překlad nechal na Milanovi, neboť se v této činnosti již osvědčil. I když tvrdil, že půl roku anglicky nemluvil, byl překlad vynikající a neuvědomuji si, že by se Milan musel na něco ptát dvakrát. Pro překlad je samozřejmostí, že tlumočník musí umět jazyk, ale největší honička je si zapamatovat, co přednášející řekl na začátku. 

Mimochodem. Pan Lau byl vcelku komunikativní člověk. V Praze přednášel španělsky, v Plzni anglicky, já jsem s ním od začátku komunikoval německy (mimochodem, až následně jsem se dozvěděl, že němčina je jeho mateřský jazyk). 

Po přednášce vypukla podpisová mánie. Kdo měl nějaký kus papíru, nechal si ho od pana Laua podepsat. Nejčastěji podepisoval Zpravodaje, ale i jiné časopisy. Posléze jsem se zeptal, zda je toto obvyklé i v jiných zemích, jiných kroužcích. Pan Lau odpověděl, že je to zcela běžné i všude jinde.

Po přednášce jsme odjeli do Božkova, vzbudili Eduarda, a odjeli do objednaného salonku restaurace U Kalicha. Při večeři se pan Lau zeptal, co že to pijeme s Milanem Kůrkou jako řidiči (Birel). Řekl jsem, že je to pivo úplně bez alkoholu. Pan Lau se zeptal, jestli to chutná jako pivo. Řekl jsem, že trochu. Poté projevil přání také ochutnat. Když si dával druhé, zeptal se ho Eduardo, zda to chutná jako pivo a pan Lau odpověděl, že neví, že pivo nikdy nepil. 

Pan Lau byl unaven, a tak po krátkém posezení jsme odjeli. Večer i ráno měl pan Lau puštěné rádijko, kromobyčejně ho zajímal vývoj prezidentských voleb v USA. 

Rozloučili jsme se ráno na plzeňském nádraží, vlak vyrazil směrem Chemnitz.

Fotografie: Vojtěch Myšák