O opylování

 Nejjednodušší opylovací přípravek má každý kaktusář (a samozřejmě obecně sukulentář) vždy u sebe. Jsou to prsty na rukou. Báječně se jimi dají opylovat například echinopsy, lobívie a echinocereusy. Většina kaktusářů má deset prstů, takže může během chvilky opylit až deset různých druhů aniž by došlo k záměně. Není to příliš pohodlné, zato naprosto spolehlivé. Opylení je obzvlášť dokonalé, když z květu vytrhneme část prašníků a jimi pak posypeme bliznu květu jiné rostliny. Druhotným přínosem je i to, že pyl z kaktusů se prodává v nejluxusnějších lékárnách jako jeden z nejlepších prostředků na zpomalení stárnutí a posílení imunity. My máme vlastní a můžeme se jím ládovat plnými hrstmi.

 Dalším možným opylovacím prostředkem jsou různé stonky, které zbyly po odkvětu některých sukulentů. Například takové havorcie se báječně opylují vlastními suchými stonky, adenia lze opylovat (kromě tygřího vousu) také dlouhým trnem z hamatokaktusu.

 Ovšem za nejuniverzálnější nástroj na opylování většiny kaktusových květů já považuji tuhu z krajónu (versatilky). Je tak akorát tlustá aby se dala zastrčit i do malých květů melokaktusů či mamilárií, je tak akorát dlouhá aby se dobře držela v ruce a při zapíchnutí do květníku příliš nepřekážela, je tak krásně tmavá aby na ní byl pyl vidět a navíc je dlouhodobě trvanlivá. S jednou tuhou lze opylit i více druhů krátce po sobě - pyl se dá snadno setřít či olíznout. Má jen jednu nevýhodu - je poměrně křehká a občas se při zapichování do substrátu zlomí.  Používám tuhy již od dob začátků svého kaktusaření (přes pětadvacet let) a nikdy mě nezklamaly. Vždy se daly nafasovat, popřípadě i koupit v papírnictví za pár haléřů.