Roubování

Myslím, že o roubování toho ve všech kaktusářských časopisech vyšlo již mnoho a pro řadu pěstitelů kaktusů či suculentů je to běžná, mnohdy i nudná činnost. A tak i já, i když se mi roubované rostliny příliš nelíbí, jsem po čase musel uznat, že pro dosažení úspěšného růstu choulostivých druhů a pro brzké získání semen jde o nezbytnou činnost.

Naprosto nezbytné je to pak pro vegetativní rozmnožení rostliny a tak se do této činnosti i já občas pouštím, hlavně když mám pocit, že touto činností zachráním nějakou rostlinu. Výsledek však bývá naprosto opačný a končí smrtí dvou rostlin. Vždycky, když to tak dopadne, přesvědčím sám sebe, že tato činnost je zbytečná a že už nic roubovat nebudu. Po čase však, když procházím skleníkem, narazím na rostlinu, kterou zjevně zachrání jen naroubování a situace se zase opakuje.

Většinou mne to popadne po té, co vyslechnu rozhovor zkušených o tom, která podložka je ke kterému rodu nejvhodnější apod. Nechci tím tvrdit, že jsem v životě nic nenarouboval, ale musím přiznat, že úspěšnost je velice nízká. Proto mne vyděsilo, když mi manželka oznámila, že potřebuje naroubovat nějaké suculenty. Ihned jsem jí odkázal na některé zkušené členy našeho klubu. Tehdy se roubování ujal Vašek Procházka. Pamatuji se, že šlo o roubování Pachypodií brevicaule na Pachypodia lameri. Vše co narouboval se chytlo a úspěšně roste. Jelikož jsem se mu pečlivě díval pod ruce, zkusil jsem po nějakém čase tuto činnost opakovat, ale dopadlo to zase tradičně neúspěšně. Prostě pochopil jsem, že to není jen ve znalostech, ale je k tomu potřeba i rukou.

Poslední můj pokus byl Ferocatus chrysacanthus. Asi tak dva až tři roky seděl bez kořenů na zemi a ať jsem dělal co jsem dělal, nechtěl své kořeny pustit. Měl průměr tak 5 cm. A oproti ostatním, které mám, byl skutečně čistě žlutý. Bylo mi jasné, že už kořeny nepustí a bude na té zemi ještě tak rok dva stát a pak skončí. Opět mne to popadlo. Vzal jsem stejně velký Ferocactus glaucescens a pustil se do toho. Na konci jsem měl pocit, že má práce byla dokonalá a že F. chrysacanthus bude zachráněn. Povzbuzovalo mne i to, že v minulosti jsem takto zachránil i Ferocactus diguetii.

Jaké bylo mé překvapení, když asi tak po čtrnácti dnech až třech týdnech jsem zjistil, že ani silný tah gum nevydržel a mezi rostlinami se dělá mezera. Gumy jsem sundal a zjistil, že kaktusy k sobě nejen že nepřirůstají, ale že F. chrysacanthus má tak půlcentimetrové kořeny, které překonaly tah gum a od podnože jej odtáhly. Podnož jsem vyhodil, F. chrysacanthus postavil na zem a on krásně zakořenil. Prostě pochopil, že pokud chce přežít, je to jeho jediná možnost.

Nyní asi chápete, že jsem byl nadšen, když jsem se dozvěděl, že na našem Kolokviu bude ukázka roubování. Jak to dopadlo nevím, protože den před Kolokviem jsem měl dvanáctihodinovou noční službu. Ráno po ní jsem jel na chvíli na burzu a pak jsem usnul, protože jsem večer nastupoval na další dvanáctihodinovou noční službu. Prostě zase jsem o tuto možnost sebevzdělání přišel. Mrzí mne to, ale slibuji: „Nevzdám to a na jaře se zase budu pokoušet!!!“ Vždyť jednou se to snad naučit musím.