Kaktusy nebo okurky?

Chybuje ten, kdo sbírku ještě neviděl. Za dřevěnými vraty pěkného jihočeského stavení postáváte v pohádkové zahradě osázené vybranými jehličnany doplněnými fandovskou sbírkou starých, žulových nádob a jiných kamenných výrobků mistrů kameníků, slunce, vody, větru. Velký skleník s kaktusy je umístěn uprostřed této nádhery. Má rozměr asi 10x5m.

Zvláštností Slabovy sbírky je nepřítomnost roubovaných rostlin. A tady jsem opět začal přemýšlet zda roubovat nebo ne.

Měl jsem období kdy jsem rouboval všechny kaktusy o kterých jsem se dozvěděl, že jsou pěstitelsky náročnější. Rouboval jsem především čilské, rodu Copiapoa, Neoporteria, Pyrrhocactus. Roubované mám i Echinomastusy, Echinocactus paryi, polycephalus, xeranthemoides, texensis. Později jsem začal roubovat i rod Sclerocactus.

Dnes mohu říci, že radost z některých roubovaných rostlin je jen dočasná. Naroubované rostliny sice ihned nastartují bujný růst do velikosti a krásy, ale po několika letech zjistíte, že se rostliny mění v okurky. Po čase se začnou prohýbat či naklánět nebo vám padají. A to je důvod proč roubuji již jen rostliny, které nemají sklon ke sloupovitému růstu.

Na okurkovatění jsou vůbec nejhorší sklerokaktusy. Proto je nejlepší řešení rostliny včas seříznout a nechat zakořenit. Kdo se bojí řezat je posera. Z takto zakořeněných skléráků je opravdu radost, když při teplotě -15°C jsou schouleny s trny hustými jak nový rejžák.

Dnes skléráky roubuji nadéle, ale výhradně na Echinocereus chloranthus, který vydrží i rok bez zálivky. Tak udržuji rostliny na vzduchu a na plném slunci celkem přijatelně.

Když člověk jako já čeká 45 let na druhou mízu, zvykne si i na pomalý růst bez roubování. Kdo se přece jen rozhodne pro roubování ve sbírce, tomu mohu jen poradit, aby rostliny umístil co nejblíže sklu při maximu větrání. Tím si zajistí růst rostliny do šířky a do krásy.

Chybu dělá ten, kdo roubované rostliny pěstuje ve vlhkém, nevětraném a příliš trvale stíněném skleníku. Ten se po letech dočká jen okurek.