Kaktusy v pohybu

 Vzhledem k tomu, že bydlím v paneláku na sídlišti Košutka, užívám si tuto radost od prvopočátku svého kaktusaření. Kaktusy po celou dobu zimuji u svého kamaráda Jirky Musila ve sklepě jeho rodinného domku na Borech, za což má můj nehynoucí vděk. V dobách mých balkonových začátků byla cesta s několika bedýnkami kaktusů poměrně zábavnou vsuvkou v každoročním kaktusářském roce, kdy jsem se potěšil se svou sbírečkou naposledy, sousedi se podivili co za šílence to bydlí u nich ve vchodě a jednou dvěma cestami k Jirkovi na Bory se celá akce úspěšně završila (dokonce jsem to snad jednou vezl i tramvají ? už nevim, ale byla to pohoda). S přibývajícími roky, počtem a velikostí kaktusů se celá akce začala výrazně dramatizovat a cesta přes celé město s dvoumetrovým Cleistocactusem strausii byla největší atrakcí, a to především pro toho kdo musel kaktus při cestě autem držet (taky jsem si to jednou sám zkusil a pochopil jsem zač je toho loket - je to ukrutná bestie!). Těch jízd přibylo a v posledních letech před přemístěním sbírky to byl vždy zběsilý závod s časem vylepšený i o to, že se odehrával ve stísněných podmínkách panelákového bytu (svatá trpělivost mojí mámy budiž pochválena). Trochu jsem si to způsoboval i tím, že jsem čekal až do nejzazšího termínu, kdy se dalo stěhovat, protože na balkoně toho světla není tolik a já jsem chtěl dopřát kytkám co nejdelší možný pobyt venku.

 Po mém přestěhování sbírky na zahradu na Valchu, která je od zimoviště na Borech vzdálena už přeci jen méně mi ubyla část cesty přes rozoranou Plzeň, ale zase poněkud přibylo kaktusů. Cesta do zimoviště mi dnes trvá sice deset minut, ale zato jedu tak třikrát tolik a daleko více času mi zabere manipulace s bedýnkami. Celá akce stěhování je pro mne nyní otázkou tak čtyř, pěti odpolední, za předpokladu, že předtím už spáchám dostatečnou přípravu. Tím se dostávám k samotnému průběhu a způsobu stěhování mých zelených přátel.

 Zimuji dnes kombinovaně tak, že nejprve odvezu velké neskladné kytky, pro které jsem zakoupil montovaný regál z kovových profilů, kam je vyskládám pokud možno co nejúsporněji. Vzhledem k tomu, že narozdíl od bedýnek nejsem omezen tak striktně vnějším obvodem polic, je to ideální hlavně pro kulaté misky, které jsou přeci jen míň skladné, a také pro vyšší kytky, kvůli kterým se pak nedají štosovat bedýnky. Druhou část vyskládávám do komínů v bedýnkách porůznu získaných za dobu svého kaktusaření. Největší zastoupení mají malé plastové bedýnky od Ríši Kašpara a skládací bedničky klasického provedení (pozor při nákupu, jsou mezi nimi celkem rozdíly, doporučuju nekupovat nic co vypadá už od pohledu fórově nebo nejde dobře rozložit, aniž by vše zapadlo tam kam má). Skládacích bedýnek není třeba se bát, vydrží bez problémů. Jen jednou se mi stalo, že jedna z nich praskla, ale bylo to protože jsem postavil ten komín fakt bez rozmyslu a přetížil jsem jí. I tak ale nerupla úplně a kytkám se nic nestalo. Ten systém používá většina z nás a každé vylepšení co jsem viděl se počítá - např. Jirka Musil s jídelními tácy, nebo Petr Kuták s bedýnkami na semenáče. Důležitými faktory při volbě způsobu uskladnění jsou časová náročnost (překládání něco času sebere) a úspora místa (jedna miska v bedýnce fakt není efektivní využití místa…). Vždy je také třeba také mít na paměti převozuschopnost kytek ve zvolených obalech. Není nic veselejšího než zjistit, že tu bedničku prostě s těma Cereusama do auta nenarvu…

 Tím se dostávám k nejzábavnější části každého stěhování kterou je přenos, nakládání a převoz kytek. Tady je největší prostor pro katastrofy, kuriozní příhody a nejvyšší množství trnů zaryté do všech částí tělesné schránky. Taky si při tom člověk mákne, takže po půl dni nošení kytek ve večerním chladu a na pokraji tmy se člověk dostane snadno do stavu duševního vytržení. Nikdy nezapomenu na jeden pozdní mrazivej večer, kdy jsem si jako idiot odložil poslední bedýnku ve tomto stavu na haubnu auta, abych zamkl zahradu a pak jsem zabraňoval jejímu pádu holýma rukama (což se mi až tak nepovedlo), takže jsem skončil s vysypanou bedničkou v záři světel auta s se zakrvácenýma rukama plnýma trnů (miluju svoje Ferokaktusy…), to se pak člověku honí hlavou různý věci. Vyplatí se radši rozložit stěhování na víc dnů a moc se takhle nepřepínat, nevede to k ničemu dobrýmu. Co je nezbytná věc je vše v autě dobře zajistit proti pádu a na totéž se musí myslet i při skládání kytek do bedniček. Podcenění tohoto pravidla vede k poškození kytek, což je věc nemilá. Sám jsem jednou za jízdy při zatáčení zachraňoval holou rukou, kterou řadím, před převržením svůj Gruson velikosti fotbalového míče který stál na podlaze na místě spolujezdce -  ještě dnes cítím skřípění trnů o moje kosti, když si na to vzpomenu… Kapitola sama pro sebe je převážení opuncií a velkých sloupových kaktusů, které lze označit za největší peklo na celém stěhování, neb manipulace je s nimi obtížná a tyto rostliny s oblibou rozmisťují své trny do všech volně přístupných míst na lidském těle, co vám budu vyprávět, však to všichni znáte...

 Co se při převozu cení, je prostorné auto a především takové auto, které se dokáže vyrovnat s trny v potazích a hlínou s pískem v interiéru.. Auto splňující první kritérium prostornosti jsem až do letošního roku nevlastnil a vše jsem odvozil ve svém stříbrném sršňovi (Nissan Sunny 86). Celý život nesnáším kombíky, ale přesto jsem si právě jednoho pořídil, na čemž je krásně vidět, kam se až v oblasti priorit může kaktusaření posunout ?. Takže moje nová felda kombi (i když lze u ojetýho auta mluvit o novosti?) čeká na jaro až jí pokřtí první dávka kytek.

 Samotný převoz doporučuji realizovat ve velice citlivém režimu řízení auta s minimem brždění a přidání plynu. Pokud člověk přejíždí koleje, nebo výmoly, je třeba opravdu zpomalit a neriskovat to, že polovinu substrátu nedovezete na místo v květnících. Převoz je citovka, při které srdce razantního řidiče krvácí.

 Další věc, která je dobrá při převozu a hlavně přenosu kytek, je pomocník. Jeho role je nezastupitelná, protože se s jeho pomocí vše zrychlí a usnadní a to překvapivě i v případě, že se jedná o křehkou ženskou bytost, jako je to v případě mém (třikrát chvála vstřícnosti mé drahé polovičky). Při některých převozech velkých sloupových kaktusů je dokonce asistence pomocníka naprosto nezbytná, pokud člověk nechce riskovat, že kytku nedoveze v celku. Klíčovou fází je vysvětlit v případě, že vám nepomáhá kaktusář, že trny zabodnuté do těla se vyndávají pokud možno až na samém konci celé operace všechny najednou a že se při zabodnutí trnu jedná o vlastně takový velice libý pocit masochistického typu, který je každému kaktusáři vlastní a měl by si ho (pomocník) rychle osvojit pokud chce mít do večera odstěhováno...

 Takovou asi nejhezčí částí stěhování je příprava na stěhování, při které se kytky dávají (resp. na jaře vyndávají) do bedniček, kdy má kaktusář jedinečnou možnost mít každou kytku v ruce. Je to možnost pro očesání plodů, semen, vytřídění nemocných/mrtvých rostlin, očištění rostlin a konečně i pokochání se pohledem na kytky zas z trochu z jiného úhlu. Tuhle fázi jsem vždycky dost časově podceňoval, ale v posledním roce jsem se na ní zaměřil, začal jsem s přípravou včas a výrazně jsem si tím proces stěhování zpříjemnil. Tímto se mi podařilo se vyhnout opakování situace dva roky zpátky, kdy jsem celou akci zimování časově podcenil a poslední kytky jsem odvážel už za celodenního mrazu, což část z nich (naštěstí malá) zcela neocenila a překvapivě zhynula. Fakt doporučuji začít včas a v klidu si s touhle fází pohrát.

Z nastřádaných poznatků jsem vysledoval několik základních zásad (platí hlavně při podzimním stěhování, které se děje ve větším stresu), které můžu jen doporučit:

1.         začít včas s přípravou a umisťováním do bedniček – je to příjemná pasáž a oni ty kytky chvíli v těch bedničkách vydrží

2.         zvládnout stěhování, pokud možno ještě v rámci letního času, kdy setmění nenastává tak proklatě brzy (ve tmě se stěhuje dost blbě), samozřejmě pokud je kytek míň, tak to není až tak důležité

3.         mít dobře vyřešený systém skladování a mít promyšleno, jak na místě zimování rostliny budou umístěny

4.         Být vybaven dostatečným množstvím bedniček - není nic horšího než zjistit, že mu chybí poslední dvě bedýnky a člověk je musí jet shánět do horoucích pekel…

5.         na převážení a přenos mít pomocníka (ideální je chlap, ale věřte, že i ženská ručka je vítaným pomocníkem) – uspoří to čas a síly

6.         vyzbrojit se pevnými rukavicemi obzvláště pokud převážíte velké sloupové kytky (holou rukou to není úplně ono…)

7.         vše dobře v autě zajistit proti převržení a poškození (hlavně se to týká volných kytek, které nejsou v bedničkách)

8.         řídit auto tak, aby jelo lehce a klidně (a tím si ušetřit neplánovaný výsev zeminy v prostorách auta)

9.         nepřepínat se a celé stěhování dobře naplánovat a rozložit v čase pokud to aspoň trochu jde (je fakt, že když zaútočí mrazy, tak to jde ráz na ráz)

10.       vyzbrojit se pevnými nervy a pinzetou na akutní operace! J

 Určitě jsem na něco při psaní nevzpomněl, respektive ostatní budou mít i jiné poznatky, které by přišly k chutnému přečtení a poučení, takže doufám, že o pohybu kaktusů na čerstvém vzduchu ještě uslyšíme. Stěhování kaktusů zdar!