Zimování

 Zcela souhlasím s tím, že občasné prohřátí během zimy rostlinám prospívá. Nemohu však souhlasit s tvrzením, že neprohřátí je příčinou nechtěné redukce sbírky. Možná spíš katalyzátorem či urychlovačem, ale příčinou? To se mi příčí. Hned vysvětlím proč.

 Mnoho kaktusářů zimuje ve sklepě nebo v jiné podobné místnosti, kam nejen slunko ani nenakoukne, ale dokonce tam kolísá teplota jen velice málo. Mně se podobná událost jako Vencovi udála o dva roky dříve. To už jsem měl dost veškerého experimentování a stěhování a všechny kaktusy a většinu sukulentů (kromě těch opravdu teplomilných) jsem zimoval na chatě v místnosti, kde asi 4 měsíce kolísala teplota v rozmezí 3 až 5°C. Bylo tam však velice sucho, tak odešly jen některé ferokaktusy a mamilárie. Vždy celý druh komplet. Zcela mimořádně jednotlivé rostliny u několika druhů. I tak to objemově vyjádřeno byla popelnice a půl. Když jsem se pídil po příčinách, zjistil jsem, že tyto druhy pochází z teplých oblastí Mexika. Opětovně jsem potvrdil praxi Járy Cimrmana : “Foukáním cigaretového kouře do vody zlato nevznikne.” Aplikováno v kaktusářství: “Z teplomilné kytky zimovzdornou jednoduše neuděláme.” Všechny rostliny Astrophytum asterias tyto nepříznivé podmínky vydržely. Dovoluji si odvodit dílčí závěr: v samotné teplotě to není. A. asterias dlouhodobě vydrží teploty nižší než 5°C.

 Od této trpké zkušenosti zimuji při 6 až 8°C a ty druhy, co mi vymřely, už nepěstuji. I tak mám na výběr mnoho krásných kytiček. Většinu kaktusů mám uloženu v přepravkách a na sobě, takže k nim půl roku vůbec žádné světlo nepronikne a teploty kolem zmiňovaných 7°C mají od listopadu do března. A nic špatného nepozoruji. Z mé praxe usuzuji, že prohřátí nepotřebují. Určitě mám jiné podmínky než Venca, možná při vyšší vlhkosti vzduchu (jaká v neodizolovaných sklenících bývá) leží kritická hranice přežití rostlin výše.

 Z jiné části své praxe zase mohu potvrdit, že občasné prohřátí rostlinám prospívá a že je chrání před jinými pohromami. A je velice užitečné to rostlinám dopřát – asi jako preventivní postřik. To aplikuji pravidelně u svých teplomilných kytiček. Dlouhodobě mám vyzkoušený zimní režim, při kterém spotřebuji minimum tepla a současně nemám ztráty.

 Melokaktusům topím na minimum 9 až 10°C. Tato teplota je podle všech dostupných pramenů pro ně naprosto vražedná. Přiznám se, že několikrát jsem z technických a organizačních důvodů docílil i teploty 2 až 3°C. Tyto podmínky akceptují i ty nejchoulostivější kubánské (okruh M. harlowii), jiné karibské (M. maxonii, M. broadwayi, M. lobelii) a ekvádorské (M. bellavistensis) melokaktusy. Má to však jednu podmínku. Během dne je třeba jim alespoň na chvíli dopřát více než 15°C. Pak se o své kytičky bát nemusím. Večer zatopím v kotli a dostanu se někdy na 15, někdy na 20°C. Ráno už bývá ve skleníku jen okolo 12°C, odpoledne někdy i 8°C. Občas mi sepne elektrické přitápění, ale ne vždy jde proud. V posledních letech se situace zlepšila, byly však zimy, kdy nešel i 3 dny. V té době mi vymřely rostliny původem z Madagaskaru, vydržely jen Pachypodium lameri, Aloe parvula a Euphorbia vigueri. Žádné jiné madagaskarské speciality nepřežily. Zato melokaktusy (až na několik jedinců) vydržely.

 Melokaktusy osobně považuji za jedny z nejodolnějších a nejsnáze pěstovatelných kaktusů. Zcela bez problémů přezimují v temné komoře při 24°C, v sezóně jim nevadí přelití. Jednou jsem zapomněl podnos s asi 20 rostlinami (byly zhruba 6 cm velké) v nevytápěném skleníku. Byl listopad, pršelo. Do skleníku jsem se podíval až po týdnu, to už minimálně 2 dny mrzlo. Kaktusy byly krásně napité, ovšem současně dokonale zamrzlé v asi dvoucentimetrovém ledu. Ačkoli jsem jim dále nevěnoval zvláštní péči (ani jsem je rovnou nevyhodil), přežily všechny. Nedoporučuji opakování, tento příklad však dokládá, že schopnosti našich rostlin neznáme a že pro experimentování je stále mnoho místa. Jen nás to stojí peníze, čas a kytky.