Thelocactus panarottoanus (F. Matuszewski, S. Hinz)

 

HK 362, Horst Kuenzler, Thelocactus buekii v. (yellow flowers)

PAN 177B, Paolo Panarotto, Thelocactus tulensis v. rinconadensis, La Hincada, San Luis Potosí, Mexico

GM 217, Grzegorz Matuszewski, Thelocactus tulensis, Santo Domingo, 1350m, yellow lowers

HO 762, Anton Hofer, Thelocactus flavus, El Huizache, San Luis Potosi, Mexico 1600m

MK 116.377, Miloš Kaplan, Thelocactus flavus, Santa Rita, Nuevo Leon, Mexico, tulensis form

PP 1027, Pavel Pavlíček, Thelocactus flavus, Santa Rita del. Rucio, San Luis Potosi, Mexico

RS 250, Roman Staník, Thelocactus flavus, Santo Domingo, San Luis Potosi, Mexico

RS 1223, Roman Staník, Thelocactus flavus, 6.7 km from junction to Santa Rita

 

T. panarottoanus se vyskytuje v severní části San Luis Potosí, mezi Huizache a La Hincada, na vápencových půdách ve výšce 1200 až 1500 m v typické vegetaci pouště Chicuana. Vyskytují se i v Santa Rita del Rucio a Santo Domingo.

 

Mapa_vyskytu_Thelocactus_panarottoanus-sm

Mapa výskytu Thelocactus panarottoanus

 

V přírodě obvykle tvoří skupinky velikosti až 40 cm, jednotlivé rostliny mají kulovitý tvar o průměru 5 – 12 cm, olivově zelené až červené barvy. Nevýrazná žebra jsou rozdělena na kuželovité bradavky, u základny kosočtverečného tvaru, areoly 5x4 mm s krátkou brázdou, pokrytou bílou vatou, později holé. Středových trnů jsou obvykle čtyři, jeden rovný, 15 – 30 mm dlouhý, dva boční zahnuté lehce nahoru, délky 50 – 65 mm, dolní 55 – 70 mm dlouhý, obvykle tmavohnědé nebo šedé, rovné nebo lehce zahnuté, mírně zploštělé. Boční trny 3 – 5, délky 7 – 15 mm, bílé, okrové, nebo našedlé, rovné a jehlovité. Květy jsou žluté, vnější okvětní lístky s růžovým středním proužkem.

Jaké jsou hlavní odlišnosti T. panarottoanus od ostatních druhů. V první řadě jsou zde charakteristické žluté květy, který mi se liší od T. tulensis nebo T. buekii. T. tulensis má navíc hustší otrnění, středové trny jsou delší a tenčí, zatímco T. panarottoanus má trnů méně a jsou silnější.

Zásadně se liší semeny, které jsou typické pro okruh Th. conothelos, tzn. lesklým povrchem buněk a jejich kuželovitým tvarem, ale současně zbytkem semenného provazce (funiculus) typickým pro T. tulensis. Charakteristická je i samotná velikost semen, která je poněkud větší než u T. tulensis. Žluté květy se objevují brzo na jaře, zatímco u T. tulensis obvykle celé léto.

T. panarotoanus se od T. conothelos liší především tvrdostí epidermis, která je tenká a měkká. Zatímco T. conothelos se vyznačuje stupněm tvrdosti 18 – 20 u T. panarottoanus je to pouze 2 – 3. Snahou D. Hunta je přiřadit T. panarotoanusT. conothelos ssp. auriacanthus, což ale Matuszewski a Hinz důrazně odmítají. Pro T. panarottoanus je morfologicky nebližší druhem T. garciae a pravděpodobně je stejně jako on dávným hybridem T. conothelos a T. tulensis, jelikož nese jejich charakteristické rysy.

 

Semena_Thelocactus_HK_362Semeno_Thelocactus_tulensis

 

Semena Thelocactus HK 362 a Thelocactus tulensis

(http://www.thelocactus.cactus-mall.com/Thelocactus_Seeds/con_seed.html)

 

 

Thelocactus_flavus_HK_362-sm

Thelocactus flavus HK 362, Huizache, San Luis Potosí

Foto: Filip Jelínek

  

Obecné poznatky k pěstování Thelocactusů (F. Matuszewski, S. Hinz)

 

Semena telokaktusů obvykle mají horší klíčivost ihned po sběru, přesto se sběrem není třeba otálet. Při klíčení je potřeba zejména dodržet, aby teplota nepřekročila 28 °C, protože při vyšších teplotách klíčivost výrazně klesá. Použitím skarifikace můžeme klíčivost zvýšit až nad 90%. Semena vyklíčí obvykle do týdne a semenáčky rostou poměrně rychle. Mladé rostlinky mají rády časté přesazování, naopak staré ho nesnáší moc dobře.

Dospělé telokaktusy nemají rády studené a vlhké klima. Vyžaduji dostatek čerstvého vzduchu, slunce a tepla. Zejména pak T. conothelos ssp. argenteus, T. macdowellii, T. heterochropmus a T. lophothele reagují na nedostatek světla zmenšeným počtem květů, objevujících se jednotlivě a s většími rozestupy, trny jsou slabé a nemají tak výrazné zabarvení. Na jaře po vynesení s temného prostředí se můžou snadno spálit. Rostliny probouzíme postupným rosením teplou vodou. Do první zálivky je vhodné přidat hnojivo s vyšším obsahem draslíku a nižším obsahem dusíku, aby nedošlo k narušení otrnění. V létě udržujeme vlhkost častým rosením (ne zaléváním) v ranních a večerních hodinách. Doporučuje se pravidelně hnojit, jinak rostliny nejsou schopny dosáhnout tak dlouhých trnu jak v přírodě. T. bicolor a T. lophothele zimujeme při teplotách 6 – 10 °C, přičemž výjimečné poklesy teplot k -1 (-5) °C starší rostliny nepoškodí. Ostatní druhy zimujeme při teplotě 10 – 12°C. Používáme propustný minerální substrát, nejlépe směs listovky, hlíny, rašeliny s větším podílem hrubého štěrku, lávové drtě s přídavkem vápence nebo sádrovce, tak aby pH bylo v rozmezí pH 5 – 6,5.

V pěstování můžeme telocactusy obecně rozdělit na dvě skupiny, T. bicolor a ostatní. Okruh T. bicolor je totiž oproti ostatním poměrně odolný na různé pěstitelské přehmaty, zatímco T. conothelos ssp. argenteus, T. macdowellii nebo T. hastifer jsou v pěstování náročnější. Některé druhy jako T. bicolor, T. tulensis kvetou již po třech letech od výsevu, zatímco T. hastifer, T. heterochromus, T. macdowellii nebo T. conothelos ssp. argenteus kvetou až v pozdějším věku.