Jak se čistí kamna

V roce 1992 jsem zprovoznil nový solární skleník. K vytápění jsem použil kamna zn. Petra a pět metrů šikmo vedené roury s třemi koleny. Jako palivo se osvědčily brikety, ale měl jsem jich málo.

Mé skvělé plány se zbortily po zjištění, že v uhelných skladech brikety došly a nový závoz je v nedohlednu.  Nakoupené uhlí mělo tu nevýhodu, že nevydrželo hořet v kamínkách při malém přístupu vzduchu celou noc jako brikety. Zvolil jsem tedy kompromis. Přes den až do osmi večer jsem topil uhlím a o půlnoci pak kamínka naládoval několika briketami, obsypal pilinami a přivřel vzduch. Brikety pak žhnuly až do rána. 

Jenže poručte si, jít vždy o půlnoci přiložit. A tak jsem zase jednou zaspal a ve dvě ráno upaloval do skleníku přiložit. Venku bylo –15 °C a v kamínkách byť ještě horkých byla tma. Ve snaze co nejrychleji zatopit jsem shora do kamínek chlístnul něco petroleje. Jako na potvoru byly zápalky vlhké. Když jsem konečně hořící zápalku vrazil do kamínek, ozvala se detonace a já seděl na zemi. Horní kulatý tál z kamínek vyletěl ke střeše skleníku, odrazil se od nosné konstrukce a při zpátečním pádu vyrazil rouru kouřovodu ven z kamínek. To mělo za následek oblak sazí a prachu. Celou scenérii malebně ozařovalo světlo z rozsvícené baterky. 

Příčinou detonace byl petrolej, který v horkých kamnech zplynoval a já zápalkou dokončil dílo zkázy. Rozhodně však tento způsob vymetání kamen nikomu nedoporučuji. Ještě dnes mně běhá mráz po zádech při představě, že jen dva centimetry železa mě dělilo od nutnosti zasklívat střechu skleníku ve dvě hodiny v noci při mínus patnácti stupních celsia.