Paměti píše Václav Pittr (24)

V. Procházka a písek z Berounky

Při jedné návštěvě u Vaška Procházky se mi mezi řečí Vašek svěřil, že má problém. Došel mu říční písek do substrátu, ale že ví kam na něj jet, ale že nemůže na něj jet sám. Je třeba jet aspoň ve dvou.

Nemusel říkat dvakrát, okamžitě jsme si domluvili čas a den kdy vyrazíme. Já přislíbil, že vezmu s sebou vlek, aby se to vyplatilo tam jet. Bylo domluveno a den „ D “ nastal. Vašek byl připraven a tak jsme hned vyrazili. Asi po půl hodině jsme dorazili na místo určení. Patřičně vybavení jsme šli na to. Nebylo to ale moc jednoduché, protože se to nacházelo pod asi tak 8 metrů hlubokou prohlubní, která sahala až k říčnímu korytu. Nu a ve stráni se nacházel nádherný, desetiletím naplavený materiál, který byl jako dělaný pro nás. Ale mělo to jeden háček, že se muselo kopat krumpáčem. Horší bylo pak tento nakutaný písek odnést k autu. Asi tak po hodině práce jsme toto zvládli a šťastni jsme odvezli tento poklad nejprve k Vaškovi, který si vzal polovinu a já pokračoval na chatu, abych rovněž tuto vzácnost uklidil. Cestou domů jsme se s Vaškem domluvili na vápenec, o kterém jsem zase věděl já. Ten se nacházel asi 15 km od Horažďovic a naposledy, když jsem jel kolem, tak nebyl problém si ho nahrabat u plotu vápenky, kde se těžil. To se ale změnilo a když jsem se tam s Vaškem vypravil a dojel na místo určení, tak jako slušně vychovaný člověk jsem se šel zeptat do boudy , kde byla kancelář. Na dotaz zda si můžeme trochu odštěpků naložit, mi odtud tak hnali, že musím do výpravny a tam že si můžeme vybrat zrnění, jaké chceme a oni nám jej prodají. Věřte mi nebo ne, že tento vápenec byl nejdražší v mém životě. Kdybych si ho byl koupil kdekoliv v nějakých stavebninách v Plzni, tak minimálně jsem ušetřil na naftu do auta.

Pozor na zásadu: chceš-li něco levně nebo zadarmo, může to býti setsakramentsky drahé!

 

Květníky a začátek přátelství s  J. Zaciosem

V sedmdesátých létech minulého století jsem ve Smetance, kde prodávali umělé hmoty, vystál frontu, abych se zeptal, kdy budou mít umělohmotné květníčky o průměru 6 cm. Prodavačka mi sdělila, kdy je dostanou a já se pomalu odebral pryč. Když tu mi asi po pěti minutách došel muž středních let a černým bíbrem a oslovil mě, až jsem se lekl, protože jsem to nečekal. „Pane, prosím Vás nepěstujete kaktusy?“ Já sebou trhl a odpověděl jsem, že ano. „Já jsem to usoudil z toho, že sháníte umělohmotné květníky, protože i já je sháním po zemích českých“. V té době začala výroba těchto květníků a jako všechno z tohoto materiálu bylo absolutní nedostatek. Tak jsme chvíli hovořili, on mi povídal, že shání nějakého kaktusáře, se kterým by mohl dát řeč. Dověděl jsem se od něj, že do Plzně jezdí na semináře pravidelně každý měsíc a že by přivítal, kdyby mohl navštívit nějaké plzeňské sbírky. Že má vždy odpoledne volno a že jej zbůhdarma promrhá chozením po Plzni. Raději by navštívil nějakou sbírku. Dověděl jsem se od něj, že je báňský inženýr a že už je na třetím místě v republice. Žije v Bystřici nad Pernštejnem, a že už tam se chce usadit. Bude stavět domek a před ním skleník. Předtím bydlel v Sokolově, pak v Jáchymově a tak znal všechny kaktusáře z Ostrova a okolí. Kaktusy již pěstoval více jak 10 let, takže já byl v té době začátečník. On už měl jasno, jaké rody má pěstovat a byl velice zdatný v latině a celkovém názvosloví. Vzal jsem jej k sobě do skleníku a od té doby kdykoliv přijel do Plzně, tak mi vyhledal a spolu jsme procestovali hlavně plzeňské kaktusáře v té době známé. Mohu říci, že to byla plodná doba především pro mě, protože jsem v té době žádné rostliny, které měl ve své specializaci, já neměl. Tak se u mně začaly objevovat rostliny rodu Aylostera, Mediolobivia a pod. Bohužel všechny tyto rostliny mě zmrzly, když jsem měl nechtěné návštěvy v r.1980. Jiří sem do Plzně přestal jezdit a pak se po čase odmlčel. Je to škoda, rád bych ho opět po létech viděl. Doufám, že stále bydlí v Bystřici nad Pernštejnem. Tímto jej pozdravuji a bude-li mít chuť, ať se se mnou spojí. Rád bych jej opět viděl.

 

Návštěva u př. primáře Dr. Krause

Na prosincové schůzi roku 2005 si s Vrátíkem domluvil př. Peler návštěvu. Protože u něj nikdy ještě nikdy nebyl, tak Vráťa navrhl, aby s sebou vzal Pittra, ten ví, kde bydlí a že to bude bez problémů. Jarouš mi hned oznámil, zda s ním nechci jet, že má od Vráti pozvání na příští neděli. Já mu to také slíbil a jeli jsme. Byl zrovna překrásný slunný den jako vymalovaný. Brzy po poledni jsme stáli v Zeměticích před Vráťovo domem. Hned jak jsme se objevili, tak nás přišel přivítat. I jeho paní Jiřinka nás srdečně přivítala a my jsme se šli hned podívat do skleníku, co tam snad ještě v této době kvete. Vráťa šel s námi a asi po půl hodině nás musel opustit, protože k nim přijela vzácná návštěva z Německa. Snad nějaký profesor, na kterém samozřejmě oběma záleželo. Vráťa nás opouštěl s tím, ať si prohlížíme cokoliv a jakmile bude moci, takže se k nám vrátí. Odešel a my jsme pokračovali v prohlídce jak parapetů tak vrchních polic, kde se nacházely největší skvosty sbírky. Asi tak po půl hodině prohlížení se mi začalo chtít na WC a tak jsem se rozhodl, že půjdu hned za skleník. Jaké ale bylo pro mě překvapení, když vezmu za kliku, že se dveře neotevírají. Myslel jsem, že jsou dveře překřížené a tak jsem se snažil poměrně tvrdě, ale opět nic. Zkusil to i Jarouš. Když ani on neuspěl, prohlásil: „Jsme v pytli, on nás asi zamkl. Jsme v pasti!“ To se začalo chtít i Jarkovi a tak co teď. Naštěstí nám pomohla nová technika. Zavolal Vráťovi mobilem, aby nás vysvobodil. Ten okamžitě přiběhl a strašně se omlouval, že síla zvyku je silnější nežli cokoliv jiného. Hlavně my jsme vystřelili jako rakety. To byla nádherná úleva. Vrátík už od nás neodešel, naopak nám daroval spousty rostlin a pozval nás na druhé království opodál. Tam bylo normální hospodářství se vším všudy. Je to až neskutečné, co takový pan primář všechno stačí. Nestačili jsme se divit, když nám ukázal divoké prase, pěkně vypasené min. 160 – 180 kg těžké připravené k porážce, dále ovce, slepice, perličky a jiné hospodářské zvířectvo včetně psů. Opravdu klobouk dolů, kde na to bere sílu a čas. Věřil jsem mu, když říkal, že někdy i mnohdy večer po tmě toto hospodářství obhospodařuje. Musel jsem před ním smeknout, co ten pan primář ještě dokáže mimo svého koníčka.

 

Vzpomínání na Míru Slavíka, Vaška Masnýho, Slávu Virta, Emila Krejčíka, Jožku Jelínka a p. Šístka

Míra Slavík měl šikovně strategické místo, blízko Lékařské Fakulty, kde byly schůze klubu kaktusářů. A tak jsme se tam před schůzí téměř pravidelně scházívali. Přátelé a já měli tu čest se mezi ně počítat. Byli to Vašek Mastný, Jarda Krásný, S. Virt, Emil Krejčík, p.Šístek a další. Nežli jsme se odebrali na schůzi, tak jsme tu již prodiskutovali řadu věcí, pohovořili o řadě novinek apod. Nejednou se stalo, že nás u Mirka navštívil Jožka Jelínek, který se převážně věnoval parodiím, ale byl přístupný i k jiným rodům. Nikdy se nestalo, že by tvrdě prosazoval jen svoje, ale rád si o nich pohovořil a byl rád, když měl vedle sebe spřátelenou duši. Byla to setkání, která přinášela potěšení pro naši společnou zálibu. Především zde vyzařoval klid a mír. Pro ty jako jsem byl já, to mělo obrovský význam. Dalo se tu naslouchat a vzít si poučení od těchto kaktusářských nestorů. Bohužel už většina není mezi námi, ale jejich nezištnost, zkušenosti a životní moudrosti platí dodnes, Mnohé jsou nenahraditelné.

                Tak jsme se setkávali, nežli vznikla doubravecká parta, která tuto skupinu částečně roztrhla a dále pak energetická krize, kdy jsme museli opustit LF a přestěhovat se na Doubravku. To byl definitivní konec těchto „dýchánků“, na které nikdy nezapomenu.

 

„ B R O N A “

Tento příběh se odehrál ve stejný čas jako příběh s „Arnikou“. Této pittriády se zúčastnil i náš syn Pavel s fenkou německého ovčáka jménem Brona, která byla miláčkem celé rodiny a „uklízela“ to co druhým upadlo. Vyznačovala se tím, že celkem solidně poslouchala, nikdy nikoho nekousla a to mám na mysli jak lidi, tak i ostatní psy, prostě úžasně milá a přítulná. Samozřejmě když se tu něco dělo, co jí zajímalo, tak tam nesměla chybět a o to víc když tam tu a tam upadlo něco, co ji mimořádně chutnalo. Tak tam byla s námi a ani ten randál jí moc nevadil. Všechno snášela až do té doby, co ji Jirka Vinař nabízel krásnou kostičku, kde se nacházelo i trochu masíčka, které ji samozřejmě zajímalo nejvíce. Jirka ji tu kostičku podával, a když už ji skoro dosáhla a chtěla si ji vzít, tak Jiří ucuknul. To udělal ještě dvakrát a ona najednou udělala obrat, odešla ze sklepa a už se do odchodu nevrátila. Tak byla hrdá a dokázala si tu dobrotu odříci, když takový holomek si z ní dělal práskačku!

 

Tombola na Lékařské fakultě a Jaruška Myšková

Psal se asi tak rok 1970. Nikdo z nás starších nezapomene na překrásná léta strávená na schůzích v Lékařské fakultě a především na tombolu, kterou nám ochotně losovala Jaruška Myšková. Ona dobře věděla, že jsme XXXL a že bychom ji nejraději viděli bez všeho, ale aspoň při losování tomboly jsme se kochali. Všichni hulákali na Honzu Hroníka, aby krabici s lístky zvedal vysoko, jako aby do ní neviděla a ona se musela co nejvíce natahovat. A tak se jednou stalo, že se její nádherné útlé tělo vymklo kontrole ošacení a její nádherná prsa se pořádně poodhalila všem divákům na obdiv. Byla to v té době asi 30-ti letá, mimořádně krásná a bohem obdarovaná mladá kaktusářka, která mimo jiné pocházela z Krátké ulice a já z Jíkalky, tudíž za rohem. Občas jsem ji potkával u řeky, když se opalovala a to byla ještě o něco mladší a zdaleka jsem nebyl sám, který ji obdivoval. S energetickou krizí skončily schůzky na lékařské fakultě a skončila i ona a do Doubravky již nikdy nepřišla, i když někde na Doubravce bydlí. Škoda, rád bych jí ještě někdy potkal a pohovořil s ní, jak se daří.

Jó to byly dřív tomboly, ne jako teď s papouškem.