Tak odnepaměti nazývají domorodci cca 12 až 14 metrů vysoké štíhlé rostliny, jejichž ztepilé kmeny, o síle často přesahující 30 cm v průměru, jsou celé porostlé až 12 cm dlouhými bělostnými vlasy. Old Man Cactus – tak mu říkají Angličané. My češi pro něj máme laskavý název stařeček.

Cactus senilis, v roce 1824 jej popsal Haworth, ale už v roce 1938 ustanovil Ludwig Pfeiffer pro cereusy vytvářející boční cephalium rod Cephalocereus do něhož byl pro tuto vlastnost přeřazen.

Vyskytuje se ve státě Hidalgo ve středním Mexiku. Nejznámější lokalitou je údolí Barranca de Metztitlán, známé jako údolí starců. Údolím protéká řeka Río Grande de Tulancingo, která několikrát na své pouti svůj název mění. V údolí Baranca Venados se jí říká Río Venados. Tato místa, údolí starců, jako první z českých cestovatelů navštívil Benedikt Roezl a po padesáti letech A.V. Frič. Toto nesmírně populární údolí má statut biosférické rezervace, jejíž západní výspa sahá až do Barranca Tolantolongo kde byly tyto rostliny objeveny až později.

Měl jsem s přáteli to štěstí tato místa navštívit. Bylo to v předposlední den naší Mexické cesty v roce 2016. Bylo 6. listopadu. Po příjemné koupeli v termálních vodách Grutas Tolantolongo, kde na nás do zaplavené jeskyně padala horká voda shůry a kde jsme se potýkali s mocným protiproudem jsme po lávce přešli přes rovněž termální řeku a po několika stech metrech chůze jsme stanuli v korytě suché řeky, jejíž levý svah byl poset těmito impozantními rostlinami. Musím konstatovat, že ten pohled byl úchvatný a udělal na mne opravdu mocný dojem. Přeci jen jsem byl horkou koupelí a chůzí korytem řeky poněkud uondán. Usadil jsem se proto na jeden větší balvan a vnímal jsem atmosféru tohoto místa s až nábožnou úctou. Očima jsem bloudil po srázu, kde se tyčily mohutné sloupy majestátních rostlin. S dojetím (čím jsem starší, tím jsem sentimentálnější) jsem vzpomínal na doby, kdy jsem o údolí starců četl a nevěřil, že se sem někdy podívám. A teď tu sedím a zírám. Už jsem se trochu vzpamatoval. Fotím. Svah je krkolomně strmý. Přátelé po něm lezou jako kamzíci. Jílovitá, drobivá a silně vápenitá půda se jim drolí pod nohama. Do koryta se občas valí ze svahu menší i větší kameny. Všichni pátráme očima po nějakých plodech, ale i kdybychom je snad viděli, neměli bychom šanci se k nim do desetimetrové výšky jakkoli dostat. Zprvu jsem si vystoupit na svah netroufal, ale copak bych mohl odtud odejít a nedotknout se? Vyškrábal jsem se alespoň k první rostlině na svahu a prsty jsem se probíral tuhými a drsnými vlasy tohoto starce. Pod nimi jsem ucítil i silné, několik centimetrů dlouhé středové trny, které by jistě dovedly pěkně poranit. Přepadla mne marnivost a nechal jsem se u této rostliny digitálně zvěčnit.

Každý kaktusář tuto rostlinu zná. Snad každý ji ve své sbírce má. Není to však rostlina bezproblémová. Je citlivá na nevhodnou zálivku. Delší přemokření má neblahý vliv na kořenový systém. Spíše zalévat sice vydatněji, ale až po řádném vyschnutí substrátu. Umístění by mělo být v teplejších částech skleníku, spíš chráněné. Venkovní pěstování je nevhodné. Zimování naprosto suché a s teplotou neklesající pod 10 stupňů. Při nižších teplotách hrozí černé skvrny a úhyn rostliny. Při dodržení těchto zásad vydrží rostlina dlouhé roky. Pokud jí tedy omylem nezapálíte, jako se to před lety stalo mě. Mám už díky příteli Kůrkovi nový exemplář, ale majestátu údolí Barranca Tolantolongo stejně nikdo z nás nedosáhne.

 

P1050736

Obr. 1: Cephalocereus senilis v údolí Barranca Tolantolongo.

 

P1050729

Obr. 2: Údolí Barranca Tolantolongo.

 

P1050728

Obr. 3: Cephalocereus senilis.

   
Copyright © 2018 Klub kaktusářů Plzeň. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.