Když jsme v roce 2016 plánovali cestu do Mexika, nevynechali jsme v itineráři místo pro Thelocactusy, už jenom proto, že byl mezi námi jejich velký milovník a znalec, Jirka V. (a aby to za tu pec taky stálo). Nakonec jsme viděli vše, co jsme chtěli, snad jen kromě Thelocactus heterochromus a Thelocactus bicolor ssp. schwarzii, na ty už ale nezbyl čas. Jirkovi, a nejen jemu, se tak splnil sen vidět jeho oblíbence v přírodě.

Přesto všechno jsme v jednom případě štěstí neměli, a to u Thelocactus lausseri. Byl to jeden z našich hlavních cílů výpravy. Není moc lidí, kteří by se mohli pochlubit tím, že ho v přírodě viděli. Řada expedičních výprav byla neúspěšných, přesto že měli dobré informace o jeho výskytu. Pokud je mi známo, naposledy se to povedlo G. Matuszewskiemu a kol. z Polska.

Thelocactus lausseri se vyskytuje v Sierra de las Ovejas, severně od města Cuatro Ciénegas. A zde začíná první problém: Jak se na lokalitu dostat? Když jsem před cestou dával dohromady itinerář, připadaly v úvahu tři možné přístupové cesty. Měl jsem ale již předem informace, že vjezdu brání zamčené brány a tak je třeba na lokalitu jít asi 8 km pěšky. Když jsme jeli z Ocampo do Cuatro Ciénegas, míjeli jsme první bránu. Byla sice otevřená, ale vedla přímo na rušnou farmu, které byla navíc oplocená. Nechtělo se nám hledat majitele a složitě domlouvat povolení vstupu a tak jsme jeli ještě okouknout nedalekou druhou bránu. Vyslali jsme Jirku M. na rekognoskaci. Když dorazil k bráně, uviděl mohutný řetěz zamčený velkým zámkem. Jako správný kaktusář se nenechal zmást, zatahal za zámek a ten povolil. Bylo vše jasné, cestu máme volnou. Po defektu z předchozího dne jsme ale neměli rezervu, navíc docházel i proviant, a tak jsme pokračovali do „Cuatra“ s tím, že se sem později vrátíme…

Odpoledne cesta od brány probíhala pohodově. Karel S. zase bědoval, že jenom jezdíme a nechceme nikde stavět, tak jsme cestou udělali krátkou zastávku. Karel byl vždy jak pes utržený ze řetězu v blízkosti hárající feny. Nahnat ho zpět do auta vždy stálo trochu času.  V křoví jsme našli Epithelantha micromeris, Coryphantha poselgeriana, Ancistrocactus scherii, Mammillaria lasiacantha, Coryphantha ramillosa, Echinocactus horizinthalonius. Pokračovali jsme dál až k pohoří, kde nás zastavila další brána. Okamžitě se rodily důmyslné nápady, jak bránu překonat. Bylo ovšem vidět, že se někdo hodně snažil udělat bránu řádně zabezpečenou. Měl jsem z fotografií v paměti, že tady byla kdysi výstražná cedule s přísným zákazem vstupu, a tak jsme se ani moc nesnažili pokračovat dál. Ostatně nám to ani nevadilo, protože podle dostupných informací měl být Thelocactus lausseri na úbočích blízkých skal.

Někteří z nás vylezli poměrně dost vysoko a našli jsme i dost pěkných rostlin, kromě již zmiňovaných např. Ariocarpus fissuratus, Lophophora williamsii, Tradescantia sillamontana. Bohužel Thelocactus lausseri nikde. Horko, sluníčko, únava, hlad a žízeň nás nakonec přinutily hledání vzdát. Sešli jsme dolu k autu a začali vařit fazole. Jelikož jsem se nechtěl tak snadno smířit s neúspěchem, přelezl jsem ještě bránu a vydal se rostliny hledat trochu dál do údolí. Všude přítomný koňský trus naznačoval, že se tady běžně prohání větší stádo koní. Prozkoumal jsem nejbližší úpatí skal, ale nic zvláštního zde nerostlo. Když jsem se vrátil zpět, rozhodl jsem se ještě prozkoumat skály na opačné straně od prvotního výstupu. Bohužel, ani zde Thelocactus lausseri nebyl. Zapili jsme neúspěch tequilou a odjeli směrem na San Juan. Tam jsme to pro jistotu zapili ještě víc. Slova „denně vožralej“ zněly od San Juan dlouho do noci.

O pár dnů později jsme se sešli s partou Karla Pavlíčka. I oni měli v plánu v následujících dnech najít Thelocactus lausseri, jak jsme se dokonce dozvěděli, byl to jejich hlavní cíl výpravy. Předali jsme jim proto informace ohledně přístupové cesty a místa kde jsme hledali.

Po návratu z Mexika jsme se dozvěděli milou zprávu. Parta Karla Pavlíčka Thelocactus lausseri našla. Podle jejich fotografií jsme je minuli o pár desítek metrů. Sice nás to trochu mrzelo, na druhé straně jsme měli aspoň radost, že jsme Karlovi a jeho partě udělali jakýsi předvoj a usnadnili tak nalezení těchto krásných rostlin. Chtěl bych jim tímto poděkovat, že nám zaslali pořízené fotografie (Obr. 1 – 11).

El Retiro

K této lokalitě bych ještě rád doplnil jednu zajímavost. Když jsme v roce 2016 cestovali přes Coahuilu, všiml jsem si, že v oblasti, přibližně od San Pedro, přes El Hundido, Cuatro Ciénegas až po Ocampo, se nacházelo velmi mnoho uhynulých rostlin. Pozoroval jsem, že oproti předchozí cestě, některé lokality značně prořídly. Bylo tu spousta mrtvých rostlin, zejména rodů Astrophytum, Echinocatus, Grusonia, Coryphantha, ad.

Ale abych vysvětli titulek … El Retiro je název farmy, kde jsme odbočovali na Thelocactus lausseri. Pro lepší orientaci,  je to někde mezi Ocampo a Cuatro Ciénegas. Povedlo se mi v archívech dohledat, že dne 5. února 2016, mezi 4 až 5 h ranní, byla zde naměřena teplota -17 °C. Pravděpodobně se jednalo jen o krátkodobý pokles, přesto docela extrémní. Část populace rostlin v širším okolí tuto teplotu nejspíš nevydržela. Doufejme tedy, že do budoucna nastanou příznivější léta a rostliny doplní své přirozené ztráty.

Otázkou však je, zda slovo „přirozené“ je relevantní. Stále častěji vědci hovoří o tom, že extrémní výkyvy teplot má na svědomí globální oteplování neboli člověk (Obr. 12 – 14).

 

293 127 P1200462

294 128 P1200473

289 117 P1200441

278 104 P1200414

287 110 P1200424

288 111 P1200426

290 118 P1200445

292 125 P1200458

291 119 P1200447

Obr. 1 – 9: Thelocactus lausseri, Sierra de las Ovejas (foto Peter Vančík)

275 087 P1200377

277 092 P1200389

Obr. 10 – 11: Ariocarpus fissuratus, Sierra de las Ovejas (foto Peter Vančík)

img 4676

img 4683

img 4700

Obr. 12 – 14: El Retiro, 5. února 2016,  (zdroj https://www.vanguardia.com.mx)

   
Copyright © 2018 Klub kaktusářů Plzeň. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.